Den desátý: V mém rodném kraji

A tady jsem se vždycky otáčel, když jsem chodil běhat. No, to ale znamená, že to je ještě 5 kilometrů. Podíváme se na oblohu. Mraky se protrhaly, slunce ozářilo krajinu barvami. Je po dešti a jen tak pršet nebude. Tak dobře. Užijeme si těch posledních 5 kilometrů, kterými nás vítají Cvrčovice.

Ráno se za tmy probouzíme budíkem. V 9 hodin má začít pršet, takže chceme do té doby ujít co nejvíc, abychom se pak mohli na chvíli někde schovat a dosušit. Snídáme sami – kromě nás v penzionu opravdu nikdo jiný nebyl. A tak si tu snídani ještě užíváme. Už mnoho cest nenosím kvůli hmotnosti vařič, takže cokoli kdekoli teplého po ránu je vzácnost.

Po sedmé jsme už na cestě – a trochu se zamotáme mezi domy v duchu pořekadla: Zkratka byla horší, zato delší cesta. U Ivančic je to samý most a mostek – potoky, kanálky, Rokytná, Oslava, Jihlava – teče toho tady víc, aby se vše spojilo do Jihlavy. A podél ní budeme dnes pokračovat.

Setkání se vzpomínkami

Ivančičtí upravili celou cestu na Střibský mlýn. Je vyrovnaná, široká, vysypaná šotolinou a kolem jsou sochy a doplňky z kamene a ze dřeva. Byť je někdy dost škoda, že tak mohutná odpočívadla nemají více praktické využití třeba pro děti.

Střibský mlýn nás včera trochu zmátl. Marně jsem na internetu hledal ubytování v Penzionu pro pohozené pány – to by se nám hodně tématicky hodilo. On to totiž není penzion, ale galerie, kterou nazvali kdysi takto proto, že v ní bylo občas tolik umělců, že to tam vypadalo jako v penzionu.

Nyní jsme na druhém břehu řeky a pokukujeme po upraveném trávníku, zbudovaném občerstvení, odloženém letadle a maringotce… V létě to tady prostě žije. Teď je pošmourno a před deštěm.

Za chvíli se objeví cedule nějaké restaurace. Dívám se na tu budovu a… Vždyť ji znám! Poznávám ji podle dřevěné verandy, jinak bych už ji nepoznal. Kdysi tady byl dětský tábor a správcovou v něm dělala moje babička Jana. Býval jsem tady hodně často. Podnikali jsme dobrodružné výpravy do kopce, nebo přes řeku přes řetězový most. Ten prý už strhla povodeň.

A už to jede: Vzpomínky, pocity. Bylo toho hodně, co jsem tady zažil – a některá přátelství trvala i více než deset let. Je to tak dávno – a nebýt této cesty, už bych na to asi dávno zapomněl. Inu – i já jsem Šalanda – takže to vypadá, že jsem se potkal právě sám se sebou.

A už prší

Za Střibským mlýnem (říkali jsme mu vždycky Skřípák) je pěšinka protažená až pod železniční most. Vedle toho moderního železobetonového je vidět ještě zbytek toho původního, který projektovala Eiffelova projekční kancelář. My za mostem najednou uslyšíme šustění. Co to?! Aaa, ono už prší!

Tak rychle pod kousek střechy, na sebe bundy, na batohy pláštěnky. Než to všechno uděláme, déšť skončí. Procházíme po cestě kolem pole se zelím – tak to na vysočině nehrozí. Ale tady už jsme na jihu – a dneska právě v oblasti, kde se té zeleniny pěstuje opravdu hodně.

V Nových Bránicích začíná pršet, a tak se už držíme na silnici a nehledáme cestičky kolem řeky. Déšť nás dovede až do Dolních Kounic, kde se schováváme v cukrárně. Zahříváme se kávou a nějakou dobrotou, abychom se pak vtrhli do větru a deště. Procházíme přímo kolem starého kláštera – nádhera, jen kdyby tolik nelilo.

Naštěstí nás sice hliněná, ale trávou porostlá cesta vede až do Pravlova a kousek za něj. Pak se ztratí v poli a nám začne trápení s bahnem. Je to jen na chvíli, navíc přestává pršet. Zbytek cesty do Kupařovic si užíváme a těšíme se na další návštěvu Šalandů – tentokrát mé babičky Jany a její dcery s manželem a vnukem.

Konečně s nejbližšími

Teta se rozhodla, že vrátí do našich těl i ten poslední ztracený gram. Takže od prvního okamžiku jen jíme. A povídáme – o cestě, o příbězích – babičku to hodně zajímá – ráda si dlouze volává s tetou Marií z Pelhřimova. Udržuje tak pomyslný most mezi jihomoravskou a jihočeskou částí rodiny.

My se doslova odkulíme až po dvou hodinách. Po krásně upravené hrázi a za problesků slunce míříme podél Jihlavy k Medlovu. Vzduch je pročištěný, barvy vyjasněné – a cesta plyne rychle.

U Medlova mineme poničený splav (prý bomba za války) a přes most se už dostáváme na doběh Cvrčovic. Tady jsem se vždycky otáčel a běžel zpátky domů. Pak po pěšinkách, kudy jsem chodíval na první výlety s dědou. A už vidíme cvrčovický splav. Dost se ochladilo a fouká vítr.

V rodné uličce nás ještě chlebem, solí a slivovicí vítají dámy z Dámského klubu. Tak to je hodně milé – zorganizovala to celé paní Pavlevová, která nás sleduje celou cestu v reportážích na Facebooku. Moc děkujeme, hodně nás to překvapilo.

A pak rychle do tepla k mým rodičům, kde je maličká oslava. Máme za sebou 310 kilometrů a čeká nás odpočinkový den. Tedy – odpočinkový moc nebude, jen v něm nepůjdeme, ale o setkání se Šalandy v něm rozhodně nebude nouze.

Komentáře jsou vypnuty.