Den jedenáctý: Odpočinek mezi všemi Šalandy

Přijíždíme právě na focení – na pódiu a pod ním je kolem 170 lidí – všichni nějak napojeni na Šalandy, nebo samotní Šalandové. Působí to mohutně. A to jsme jen v Třešti – jen u Šalandů této větve. Jak by to asi vypadalo, kdyby šlo o všechny Šalandy?

Ráno si tentokrát můžeme natáhnout. Jsme u mých rodičů a máme na všechno dost času. Tedy dost. To možná ani ne. Musím dopoledne stihnout připravit krátkou prezentaci o naší cestě, kterou jsem slíbil pro setkání Šalandů z třešťské větve.

Jak tak procházím všemi fotkami, dochází mi, co ta naše cesta vlastně znamená. Otevřeli jsme jedno velké téma, které musíme dokončit. Cesta byla jen součástí celého příběhu. Konec bude až poté, kdy dohledáme, zda spolu všichni ti Šalandové nějak souvisí či nikoli.

Vzhůru na setkání Šalandů

Kolem jedné odpoledne sedáme do auta a vyrážíme do Třeště. Tam se v kulturním domě potkáváme s asi 170 lidmi a svými známými z Jiřína a z Třeště. Chvíli po příjezdu odprezentujeme naši cestu a její smysl – zdá se, že se to všem líbí. Cesta o Šalandech na srazu Šalandů…

O tomto setkání, které se koná přibližně jednou za 5 let, a je největším setkáním Šalandů, jsme v době plánování termínu cesty nevěděli. Dozvěděli jsme se o něm až při plánování schůzek se Šalandy. A tak jsme celou cestu prodloužili o jeden den. Den, kdy se odkudkoli na cestě vrátíme s mým tátou autem do Třeště a ten nás pak doveze zpátky tam, kde nás nabral. Abychom mohli pokračovat v naší cestě a nepřerušili ji, nebo z ní neujeli nějaký kousek autem, ale vše odešli pěšky.

Jasně, že nás napadlo, že zajet na tohle setkání nám asi cestu natáhne o jeden den, kdy jsme už mohli dojít do Brna. Ale tahle cesta má přece za cíl setkání se Šalandy – a takovou náhodu přeci nemůžete nechat jen tak.

Na setkání do Třeště se ještě přijel podívat Markův táta Mirek a jeho strýc Jaroslav. Takže jsme Šalandy notně rozšířili. Zdržíme se pár hodin, abychom nasákli atmosféru a pak už musíme. Kvůli posunu času bude zítra tma už v pět hodin, a tak i když si ostatní pospí, my musíme vyjít už v šest – tedy stejně, jako každý den, kdy to ale bylo sedm. Budeme tedy spát stejně, jako jindy, nikoli o hodinu déle.

12 dní, co dává smysl

Cestou ze setkání řídím. A v duchu si říkám, že ten den uplynul rychle, ale přitom se za ten den toho tolik nestalo. A pak jsem si vzpomněl na všechny, kdo říkají: “Tys obětoval 12 dní jen proto, abys šel pěšky takovou cestu?!” Když vidím, jak rychle – a někdy dost prázdně nebo mechanicky – uplynou jiné dny, pak, ve srovnání s jediným dnem na cestě… Prožít 12 dní takové cesty je něco, co dokáže změnit život. Jen 12 dní – jde vůbec takový den srovnat s běžným dnem? Nejde.

A jestli bych šel takovou cestu bez Šalandů? Nebo hranici Moravy bez setkání se všemi těmi, kdo jí žijí, nebo kdo s ní souivisejí? Nešel. Proč? Ujít, nebo ujet, dokáže mnoho z nás. Tohle není o kilometrech a o výkonech, ale o setkáních, o příbězích, o lidech. Pak to dává smysl.

Tak a teď běžím spát. Na poslední den na cestě ze Cvrčovic do Brna na setkání s posledními Šalandy na této cestě.

Komentáře jsou vypnuty.