Den osmý: Sešli jsme z hory

Za chvíli bude tma. A my se ještě zdrželi – skoro by se dalo říct, že zbytečně. Spěcháme, dokonce místy běžíme. Dneska chceme spát na dohled Dukovan u zříceniny hradu Rabštejn. Mara se chce na Dukovany podívat, ale už je tma a vidíme je jen za tmy. Ale taky zážitek. Dobíháme k Rabštejnu už za úplné tmy. Ještě prudce do kopce, rychle postavit stan, a …

Ráno ve stanu mi Mara povídá sen o psovi, co běhal naším stanem. No, mě se taky zdálo něco o psovi. Tak to tady asi nějaký očichával stan. Ono těch zvířat v noci bylo hodně – stavěli jsme stan až za tmy a nechtěně jsme se dostali do míst, kde je poblíž přírodní rezervace. Dokonce štěkajícího ptáka jsme slyšeli – toho jsem slyšel poprvé v životě.

Pokud jsou kolem zvířata, spím vždy daleko klidněji, než když je ticho. Ticho nevěstí nic dobrého – šustot, funění, zvuky – tak to má v lese být. A co teprv, když se rozštěká vysoká. Když jsem to slyšel poprvé, byl jsem z toho vyděšený. Teď už mě to spíš uklidňuje. Žádné zvíře v našich končinách neútočí na stan. Krom medvěda, ale ten na Vysočině ještě není. S tímto klidem se dá spát kdekoli.

Cestou z hory

Sbalíme stan, dáme jednu sladkou tyčinku a jdeme hledat místo ke spaní. Vyjdeme z lesa, pak projdeme do druhého a pak se nám otevře velká louka a vedle ní travnaté náspy. Snídáme a najednou v dálce uvidím kus svého srdce – Pálava! Ta za to všechno může! Když jako dítě koukáte na takovou horu, chcete ji prozkoumat – a když už se na ní zdržíte, raději domů jdete pěšky, než čekat na autobus.

Po snídani, při které Marovi pořád ukazuji ty mlhavé kopečky tam vzadu a on se je snaží poznat, projdeme kolem travnatých náspů obklopených plotem. A ejhle! Ona to je skládka odpadu, kterou zasypávají hlínou a zatravňují.

Za chvíli dojdeme lesem skoro po rovince ke Klučovské hoře, od které už máme jen klesat. “Maro, tohle je ta Klučovská hora!” … “Kde?” … “No tady to!” … “Tohle? Tomu tady říkáte hora? Vždyť jsme ani nešli do kopce. Chápu, jižní Morava.”

Z hory to vezmeme loukou místo asfaltu a pak silnicí, na které je značka, že je slepá. Těšíme se na klidnou cestu, ale jezdí po ní víc aut, než po té hlavní. V další vsi vidíme, že až tak moc slepá není a všichni ji používají jako zkratku.

Hlavně ne po asfaltu

To už jsme v Dolních Vilémovicích, kde je rodný dům Jana Kubiše. My se dočkáme konečně klidné silnice – bohužel značka dnes vede pořád po silnici. Před Valečí prcháme z asfaltu na cestu přes louku a podél potoka. Nezastraší nás ani nápis, že jde o soukromý pozemek – jdeme po cestě. Ta ale za chvíli končí a musíme se prodírat křovinami. Nicméně daleko zajímavější, než jít jen po asfaltu.

Za Valečí to máme podobné – zase travnatou měkkou cestou, která se ztratí v lese a my musíme přebrodit přes pole plné zeleného hnojiva. Abychom za chvilku viděli novou cyklostezku, která vede naším směrem už z Valeče. My jdeme jen kus po cyklostezce před Dalešicemi. Je vidět, že obce kolem Dukovan mají od elektrárny dost peněz na cokoli. Takže budují cyklostezku z Třebíče až do Dukovan.

My ale míříme do Dalešického pivovaru, známého z filmu Postřižiny – a hlavně, protože si chceme odpočinout a lehce zapít kamarádku Marušku, které jsem věnoval tuhle svoji cestu. Maruška, která je naší rodinnou kamarádkou, bojuje se zákeřnou nemocí a nepomohla ji první operace, a tak musela v době naší cesty na druhou. Ta se prý povedla a už by se měla jen doléčit. To musíme zapít. Na zdraví, Maruško!

Jak jsme se zdrželi: u piva

V pivovaru se zdržíme docela dlouho, už se smráká, a my chceme ještě dojít na zříceninu Rabštejn. Jdeme ale kolem další hospody, kde se stavíme ještě na jedno pivo. Majiteli zrovna přinese paní z O2 dvě SIM karty a on neví, jak je dát do modemů a jak k nim připojit tablet a počítač. V tandemu Mara & Mara to rychle zapojujem, předáváme hesla, pán nám dává po panáku, což zrovna nepotřebujem. No, co už. Pospícháme.

Rychlou chůzí střídanou s během se dostáváme k Rabštejnu, abychom si udělali noční čelovkovou prohlídku. Moje představa o koupání v řece vezme za své, protože jsem si v myšlenkách spletl Rabštejn s Templštejnem – a tím pádem je pod námi ještě vodní přečerpávací nádrž. Tak nic, no.

Noční pohled na Dukovany mi připomene ještě jednoho Šalandu, který by měl z této cesty velikou radost – mého dědu Jaroslava, který už dlouho nežije. Stavěl elektrárny a vodní díla – Dukovany, Dalešice, Nové mlýny …

Kousek od Rabštejna ulehají dva Šalandové, kteří jsou už velmi blízko cíle.

Komentáře jsou vypnuty.