Den sedmý: Návrat mezi vinice

Cesta se vyrovnala. Je to taková ta typická rovná asfaltka v lese. Trvá to po ní dlouho, ale cesta ubíhá rychleji. Povídáme. Jsme šest dní na cestě a pořád je o čem. No, čeká nás ještě šest. Najednou se cesta ztmavila, abychom mezi smrky uviděli zářit ovocné stromy. Vyjdeme ven a v dáli vidíme vinice vinařství Sádek. Jsem doma! Tedy vlastně. Kde jsem teď doma? Na jihu – to jednoznačně.

Ráno se nám nechce z penzionu. Natahujem to, co to jen jde. Poprvé na cestě si vaříme čaj, jíme koláčky od Šalandů. Venku v noci pršelo, tak jsme rádi, že jsme byli v suchu a teple. Pomaličku se balíme. Měli jsme navštívit ještě Libora Šalandu v Krasonicích, ale večer nebral telefon a nebere ho ani ráno. To se nedá nic dělat.

Zázraky v Krasonicích

Jdeme nahoru do kopce a pak lesem do Krasonic. Cestou potkáváme svačící lesní dělnice v autě. Přepadnu je otázkou,, jestli neznají Libora – prý ne, jsou z Moravských Budějovic. Krasonice se vyloupnou za lesem se dvěma kostelíky. Jak se později dozvíme, ten na kopci je postavený na místě, kde se stal kdysi zázrak. A to nevíme, že nás taky jeden čeká.

Když už nemáme Libora, jdeme alespoň na hřbitov – podívat se, jestli nenajdeme něco na náhrobcích. Je to malý hřbitov – vytvoříme rojnici – Mara si bere celou levou část, já pravou. Zděšeně nás přitom pozorují dvě dámy a jeden starší pán. Po chvíli jim to nedá: “Koho hledáte?” Říkám: “Šalandovi” … “No, tak ti jsou tady vedle vás a pak támhle vzadu.” Na všech hrobech je však jen “Rodina Šalandova” … To nám moc nepomůže.

Tak se představím a říkám, co hledám. “Jéé, to jste vy? Vy jste ten Marek Šalanda z Českého rozhlasu?! Já věděla, že přijdete, už jsem to i Evě říkala, ať se připraví, že jste o tom mluvil.” Smějeme se. Tak i sem má dosah ČRo Brno. A vzápětí se dozvídám jména, kdo je čí bratr, otec… Do toho zvoní telefon – volá Libor! Je doma a měl by na nás chvilku.

Rychle se loučíme a jdeme k němu na kafe. A hned víme, že Eva je jeho žena. Tatínek Šalanda ještě žije – pomáhá nám sestavit celý rodokmen této větve Šalandů. A Libor mi pomáhá s kontaktem na bratra, který prý rodokmen krasonických Šalandů už sestavoval.

Konečně vinice!

Loučíme se už dost pozdě a po turistických značkách se blížíme k Želetavě. Značka se ale často ztrácí, cesta je poničená od těžkých strojů, vrcholem je zasypání kládami. V Želetavě navíc nemají hospodu, a tak potupně kupujeme něco v potravinách a pak před nimi sedíme na lavičce a koukáme na projíždějící kamiony. Prostě “idylka”.

Po obědě nás čeká kus asfaltu a pak asfaltová lesní cesta. Ta vede dlouho – a pořád nekonečně rovně. Za ní se objeví nejdřív na kopci vojáci – asi navigátoři, kteří navigují vrtulník, neustále kroužící kolem. A pak ráj! První vinice vinařství Sádek a útulná restaurace. Najednou je taky jaksi tepleji. Nějak se zapomínáme a venku se sešeří. Tak spěcháme už za tmy hledat místo pro stan. Nemohli jsme vybrat lépe – přímo pod vojenskými vrtulníky, které nad námi přelétávají z nedaleké vojenské základny. Asi mají cvičení zaměřené na Šalandy.

Jak je – mezi Šalandy?

Přípravy jsou jedna věc a skuteční lidé druhá. Když si představím, jak mi volá někdo, že máme stejné příjmení a že se u mě chce zastavit na návštěvu… No, všichni Šalandové mají můj obdiv. Každý o nás dopředu věděl, museli jsme totiž sladit jeho čas s tím naším – aby nebyl v práci, nebo někde jinde na návštěvě. Každý den jsme všem volali, jakmile jsme věděli, kdy asi dorazíme.

A pak ten okamžik, kdy zazvoníte na zvonek – a … Otevřou se dveře a v nich stojí lidé, které jste v životě neviděli. Skvělé je, že legrace nastane hned u představování – jednak Šalandové, jednak my dva jsme Marek a Marek.

Každá domácnost je jiná, každý z nich žije trošku jinak. Takže nejdřív vždy vytahuji rodokmen, který sestavil můj táta a snažím se najít, kam v něm patří, nebo kreslím jejich rodokomen na kus papíru. A díky tomu nevázne hovor a otevírají se společná témata. Někdy jich je víc, jindy míň. Podle toho také vychází čas, jak dlouho se zdržíme.

Lidé v naší zemi jsou pohostinní – a ne že ne – to už ukázali, když jsem šel hranici Moravy – a Šalandové nejsou žádnou výjimkou. Až nám to trochu narušuje životosprávu – samé kafe, občas pivo, nějaké sladkosti k snědku, někdy i guláš. Na to, že normálně nejím skoro žádné sladké, jsem se na této cestě dost přesladil. Ale o tom to celé není.

Hlavní jsou příběhy, které hledáme. Je vidět, že se lépe mluví o příbězích jiných větví, než o těch vlastních. Je taky těžké mluvit otevřeně s někým, koho vidíte poprvé v životě. Takže všude nechávám svoji stopu – tu vizitku – se všemi údaji. A vím, že když příště zavolám, bude to úplně jiný rozhovor, než byl dosud.

Sesbírali jsme informace asi o všech významných větvích Šalandů, které se doma pokusíme propojit. Čeká nás teď ještě několik setkání, která zapadnou do již stávajících větví, a na úplný závěr – v Brně – bychom měli získat informace ještě o nové větvi – prý pardubické.

Všem Šalandům moc děkujeme.

Komentáře jsou vypnuty.