O mně

Když mi bylo 10, koupil mi můj děda k narozeninám kolo. A to kolo byla cestovní Eska. Takový dar nedar. V té době frčely favoritky s berany a jednu takovou měl můj brácha. A já dostal Esku s rovnýma řidítkama. Pánskou verzi, to jo, ale cestovní. Pramálo jsem tehdy tušil něco o tom, že asi musel dostatečně motivovat prodavače, aby mu to kolo schoval pod pultem – a že možná ani neměl na výběr – prostě zrovna byly skladem jen cestovní Esky – tak ber, nebo nech být.

Cestovní. Co vlastně znamená slovo „cestovní“? Začal jsem se pídit, co s takovým kolem. Několikrát jsem ho přebarvil na různé barevné kombinace, což tehdy taky něco znamenalo a vynahrazovalo to handicap cestovní Esky. To pravé eso v rukávu mě však teprve čekalo…

A tak jsem na cestovní Esce poprvé v roce 1989 v létě vyrazil s kamarádem do polského Těšína. A v roce 1990 do Rakouska. A víc a víc. Když mi bylo 18, vyjel jsem na ní sám až do Innsbrucku – přes 600 km za 2,5 dne tam a opět přes 600 km zpátky – to už jsem to dal za dva dny. A tehdy mi to došlo – ta hrůza. Že jsem jen projel kolem tolika zajímavých míst – a jen projel. Pochopil jsem, co znamená cestovat. Odstavil jsem Esku a koupil si pořádné trekingové kolo.

 

10 000 km na kole jako dovolená

A do toho jsem objevil cestování se ženami. Žádné hltání kilometrů, ale poznávání – všeho a všech. Nejprve jsme projezdili Rakousko, pak přišla první velká cesta – z Paříže přes Normandii a Bretaň podél Loiry a přes Švýcarsko do Rakouska (2 200 km).

A hned poté přišel rok 2001. Jaro. „Kam vyrazíme na dovolenou?“ … „Kam bys chtěla?“ … „Noo, ráda bych viděla Irsko, Dánsko, Španělsko.“ … „No a já bych rád viděl Francii, Norsko a Nizozemí.“ … „Tak… Co kdybychom to všechno spojili?“ Během jednoho měsíce jsme připravili 5měsíční cestu na kolech přes 11 států Evropy, sehnali pro mediální podporu časopis Koktejl, Cykloturistika a příslib výstupu v Českém rozhlase. A také nějaké sponzory. Ne, peníze jsme nechtěli, stačila sleva na vybavení. A všichni až na jednoho nám vyšli vstříc. A toho jednoho holt vystřídal jiný. A vyrazili jsme – 10 000 km, 11 států, 5 měsíců na kole – z evropského nejsevernějšího Nordkinnu na nejjižnější Mys Marroqui – se zajížďkou do Anglie, Skotska a Irska. A pak taky do Santiaga de Compostela a tím na nejzápadnější bod Evropy – Cabo da Roca.

Po návratu už svět pro nás nebyl, jako dřív. A nebylo to dvojčaty v New Yorku – o nich jsme věděli až s 2měsíčním zpožděním. Bylo to o svobodě. Kdo jednou zažije pocit svobody na cestách, už bez něj nemůže žít.

 

Madeirské informační centrum

A tak jsme začali objevovat zapomenuté turistické značky v České republice. Chodili jsme po trasách, kudy skoro nikdo nechodí – žádné hřebenovky, atraktivní místa. Ale neznámé potoky, pole, lesy… Taková malá dobrodružství každý třetí víkend.

A pak přišlo na kole Estonsko v roce 2004 (800 km). V roce 2006 poprvé pěšky Madeira. Ostrov, který voní už na letišti. Místo, které se mi zakouslo do srdce a zůstalo tam. Vrátil jsem se tam ještě 3krát a pokaždé s někým jiným: v roce 2008, 2009 a v roce 2012. A chci zase. Mezitím jsem si zřídil neoficiální informační linku o Madeiře: Každý, kdo tam chce jet, mi napíše – a já mu pošlu důkladné informace – neplatí se penězi, ale aktualizovanými informacemi po návratu. O ně doplňuji to, co mám a posílám to dalším cestovatelům. Cestovatelé sobě. (Stačí si napsat na můj email marek(zavináč)salanda.cz)

 

Manažer na kole, co píše a přednáší

V roce 2007 jsme projeli Makedonii na kolech (800 km) – zase jen ve dvou – zrovna, když hořela velká část země. A pak řecký i turecký Kypr (600 km) – v těch největších vedrech. A v roce 2008 mi jen o vlásek unikla cesta na kole přes část Madagaskaru. Jako náhrada byla cesta z Norska přes Finsko, Estonsko a Lotyšsko do Litvy (2 400 km).

Vedle toho pořád spousta chození pěšky po neznámých místech Česka, po horách Slovenska a Rakouska. A na pár dní i na kolech. Žádné lelkování – každý třetí týden v lese a spát pod stanem. A okusit alespoň na chvíli zase ten pocit svobody.

Začali mi říkat manažer na kole. Psali o mně články. I já jsem psal spoustu článků. Někdy jsem napsal i celé časopisy. A přednášel – o všech těch cestách, o svobodě, o cestování na kole se ženou i bez.

A pak přišel rok 2010. Poslední velká cesta na kolech – z Turecka (Ankary) přes Sýrii, Jordánsko a Palestinu do Tel Avivu v Izraeli (2 500 km).

V roce 2012 se nám narodila dvojčata. A taková dvojčata dost vytíží i tatínka. Takže jsem si jich užil, přebaloval – ne jednou, ale nesčetněkrát každý den – a všechno to ostatní taky. Ano, i vstávání v noci. Ne, že bych kojil, ale musel jsem pomoci nastavit obě tak, aby se stihla kojit naráz. A do toho náročná práce krizového manažera.

 

Konečně zase dovolená. Ale ne na kole – pěšky!

Když jsem si v roce 2014 zakládal firmu, bral jsem to jako oddych. V roce 2015 jsem mohl mít konečně i nějakou dovolenou. Po tolika letech! Ale jak vyjet na dovolenou, aby to nebylo líto mé ženě, která se musela starat o děti? Noo, tak zvolím něco docela nudného a nezajímavého. Půjdu pěšky z Prahy do Brna. Stejně pořád tudy jezdím po dálnici, tak to jednou dám pěšky.

Na poprvé se to nepovedlo a parťák Tom, co jsem ho sehnal po 15 minutách seznámení v hospodě, chtěl spíš z Ostravy do Brna. Tak jsme šli z Ostravy do Brna (180 km).

V roce 2016 jsem ale přesvědčil Petra, že cesta pěšky z Prahy do Brna (320 km) je skvělý nápad. Sice ho po 2 dnech zradil kotník a já musel dojít zbytek pěšky sám, ale to jen způsobilo, že jsem se pro chození pěšky nadchnul. A navíc jsem o tom začal psát reportáže na Facebook. Skvělá věc – jste v kontaktu se všemi, co máte rádi a přitom na cestách.

A za chvíli po Praze jsem vyrazil s dalšími – jiným – dokonce dvěma – Petry – z Vídně do Brna (150 km). Abych je neuhnal, ztížil jsem si to tím, že jsem šel v botách bez podrážky – ve Fivefingers. No, bolest od prvního kroku – ale nedalo se jinak, neměl jsem do čeho se přezout.

Pak už to nevydržela moje žena a rozhodla se jít pěšky ze svého rodného města – Dubnice nad Váhom – zase do Brna a se mnou (210 km).

 

Historická hranice Čech a Moravy

Na podzim 2016 jsem si krátce střihnul malý kousek historické hranice Čech a Moravy, abych pochopil, že by bylo fajn chodit trošku jinak. Víc do hloubky. Ještě víc poznávat lidi kolem sebe, jejich
příběhy, příběhy všech těch míst a všechno to nějak spojit.

A tak vznikl nápad projít téměř 500 km historické hranice Čech a Moravy najednou. A tentokrát přesně místy, kudy doopravdy vedla. A protože jsem si dal na té cestě hodně úkolů, které by mohly toho druhého obtěžovat, vyrazím tentokrát plánovaně sám. Tedy ne tak docela. Ale to už se dozvíte na konci března, jestli a jak to vlastně myslím.

Komentáře jsou vypnuty.