Ještě na cestě mě oslovili dva vydavatelé, abych o ní napsal knihu. Nechtěl jsem. Co tam mám napsat?! Jak jdu a funím, nebo jak zapomínám jíst?! … Ale ne, napiš tam, co jsi slyšel, co ses dozvěděl. Prostě všechny ty příběhy, které ti lidé řekli. … Tak jo. Zkusím. A…
Uprostřed lužního lesa jsem si uvědomil, že jsem nesnídal. A včera taky zapomněl jíst. Už zase – to mé nadšení, přes které zapomínám na jídlo. Ale nenabral jsem si ani vodu! Mám jen půl litru. To není dobré. Co teď?! Ráno se probouzím v ubytovně na kraji Lanžhota a čeká…
“Ještě se zastavíme v Tvrdonicích u jednoho z mužáků. Alespoň na chvíli,” říká František. Tak nějak tuším, že poprvé za cestu využiji reflexní pásky na batohu. Že tady už zatmíme. Ráno vstávám v obvyklých šest. Bude to dneska dlouhý den. Poprvé už ne sám, ale s někým. Poprvé nevím, co…
A tady to končí. Cesta dál nevede. Jenže přes noc padla tak velká rosa, že to vypadá, jakoby lilo několik hodin. No nic. Jde se – brrr. Takhle mokro na nohy mi ještě nebylo. A to má být hezký den. Ráno se probouzím do chladna. Jsem ve starém vinohradu nad…
Prší. Po zkušenosti na severu nevytahuji deštník, nechávám to na klobouku – zvládne to. Je z králičiny, tak by měl. Potřebuji něco upravit na mobilu, nejde to. Najednou přestávají fungovat aplikace třetích stran. A to mi ráno vypověděl službu signál… Ráno si poprvé pospím – nějak to jde. Až do…
Až teď mi dochází, jak velké je teplo. Stoupám do kopce, v ruce držím usychající kalhoty – a jdu jen v tričku a spodním prádle. Potkávám vinaře, kteří se usmívají. Jeden z nich mě dokonce poznává! “Vy jste ten z rádia, že?” Směju se: “To jsem dopadl, co?” Včera večer…
Pohodlná cesta kolem potoka se mění v mladé listnaté stromky. Pak v polom, přes který se doslova prodírám. Pak mockrát přes potok a nakonec konečně pěšinka. Ale jaká?! Tak strmě nahoru, že musím jít bokem, aby to neklouzalo zpátky dolů. Po každých 10 metrech to rozdýchávám… Brzy ráno se probouzím…
Už potřetí se dneska ztrácím. Těch cest je tady hodně a už jsem si zvykl, že se nemusím tak často dívat do mapy. Tak to zase vezmu přes les, přes louku, nebo přes ohradníky. To už je dneska něco jako standard. Ráno je delší, než by mělo. Zdenál mě bere…
“To jsem nevěděl, že ta setkání bereš takto do hloubky,” otočí se ke mně Tomáš Hamrlík, ředitel muzea v Bojkovicích: “To pak ta cesta má pro tebe daleko větší význam, než je vidět na povrchu.” Ráno mě Stanko odváží zpátky do Vlárského průsmyku. Je to jediný případ, který mi nezbylo…
Signál! Není signál – jak dlouho nebude?! Stihnu živý vstup do rozhlasu?! Koukám na druhý telefon ve slovenské síti. Funguje. Tak pošlu jiné číslo do rádia, když bude nejhůř. Ale ten signál. Najednou cítím, jak vratké mám spojení. Ráno se probouzím dlouho. Sice je to už po šesté, ale nechce…
