Den čtrnáctý: Plný sál a sázení lípy

Uprostřed lužního lesa jsem si uvědomil, že jsem nesnídal. A včera taky zapomněl jíst. Už zase – to mé nadšení, přes které zapomínám na jídlo. Ale nenabral jsem si ani vodu! Mám jen půl litru. To není dobré. Co teď?!

Ráno se probouzím v ubytovně na kraji Lanžhota a čeká mě tentokrát asi opravdu sportovní výkon. Jinak se tomu asi říct nedá – i když se těm “výkonům” vyhýbám, jak jen můžu. Jenže soutok – trojmezí Česka, Rakouska a Slovenska – je odsud 14 kilometrů – to znamená, že to je 28 kilometrů. A zpátky musím být do 12 hodin – abych se stihl najíst, převléct do kroje a mezitím udělat rozhovor a část natáčení pro televizi.

František Tichý mi včera dal kontakt – abych ho využil, jakmile se dostanu k trojmezí – dojel by pro mě případně autem, kdybych nestíhal.

Bez zásob

Vyrážím do lesa podle map v mobilu. A najednou zjistím, že jsem to všechno nějak podcenil. Mám jen půl litru vody, kousek sýra, dvě papriky a téměř vybitý mobil. Bodejť – včera jsem šel spát před půlnocí a snažil se ušetřit každou chvíli pro spánek.

Moc dobře jsem nespal – vzrušení z konce cesty a hlavně z mnoha poct, kterých se mi má dostat… Vstal jsem o půl šeté a už po šesté jsem byl na cestě. Lužním lesem vede spleť mnoha cest – asfaltových, šotolinových, i jen travnatých. Vyyrážím nějakou kombinací cestiček k trojmezí.

A už jsou tady první vrata – naštěstí zavřená jen na kliku. Třetí jsou už zamčená – nezbývá, než je přelézt. Dohnal mě hlad. Dávám krosnu ze zad, otevírám batoh a objevuji celou velkou čokoládu od Bydžovských! Moje záchrana. Snídám čokoládu.

Mobil jsem dobil z powerbanky a s vodou musím holt šetřit. Další přelezení vrat, po chvíli míjím ruské domky a cesta rychle ubíhá. Není zatím tak teplo. Před trojmezím potkávám první turisty – cyklisty.

U prvního cíle

K trojmezí mě vede dřevěná cesta kolem starého historického kamene z roku 1755, když se opravovala hranice za Marie Terezie. Odtud už je to jen kousek. U trojmezí je dost hezky. Nadvakrát natáčím příchod s písničkou “Ach synku, synku”… Masarykova oblíbená a hymna mojí cesty. Chvíli si trojmezí užívám a pak se vracím.

Bohužel jsem už 2 hodiny bez signálu, takže nezbývá, než to stihnout zpátky. To nebude jednoduché. Kousek za trojmezím potkávám turistu na těžko! Je jím Leoš Dvořáček, který obchází celou Českou republiku tak, že jde vždy asi 5 dní, pak se vrátí domů a jindy zase pokračuje tam, kde skončil.

A asi to bude moje poslední setkání na této cestě. Sedíme a povídáme si. Ochutnáváme navzájem slivovici a já mu nechávám zbytek té z Bojkovic a ptám se, co by potřeboval. Náplasti na začínající puchýře – to není problém – já neměl za celou cestu ani jeden, takže mám všechny, co jsem si vzal z domu. Leoš mi na oplátku dává napít ze své vody – to je pro mě teď to nejcennější.

Loučení a cesta zpátky. Nechci to moc kombinovat, tak se raději vracím tou, kterou jsem přišel. Pocitově mi to jde hůř. Je daleko větší teplo a síly už docházejí. Za ruskými domky potkávám pána na kole: “Nejste vy?” … “Ano jsem” – nabízí mi pomoc, ale to už vím, že zásoby mi budou stačit – už je to jen 7 kilometrů.

Když se dostanu z lesa na silnici z Brodského do Lanžhota, vrací se signál – přichází mi zprávy o zmeškaných hovorech. Začínám dávat zpětně příspěvky na Facebook – byl jsem 5 hodin bez signálu! To je asi zatím nejdéle.

Vracím se na kraj Lanžhota – potřebuji se najíst a napít. K jídlu jen polívka a topinka. Na zapití pivo a kofola. To už mi volají rodiče, kteří mi vezou kroj. Volá mi také redaktor Břeclavského deníku. Přijížději všichni současně. Vítání, rozhovor u jídla, převlékání do kroje. Do toho přijíždí Česká televize.

Focení, záběry na mě v kroji. Najednou se objevuje spousta turistů, kteří si mě fotí, točí videa, doprovází. U značky Lanžhota jsem ve 13:45, ale cestou náhodná setkání, pozdravení, potřesení rukou… Zpívám si a do toho juchám, když někoho vidím – to už asi z toho tepla.

Neskutečné přivítání

Přicházím ke škole T. G. Masaryka v Lanžhotě. A tam už čekají – pěvecké soubory – z Lanžhota, Brodského, Hrušek a Tvrdonic. Spousta lidí a starosta Lanžhota, který mě vítá. Pak proslovy, zpívání “Ach synku, synku” a – sázení lípy.

Během mé cesty bylo schváleno, že zasadím jednu ze 100 lip, které se po republice letos sází ke 100. výročí vzniku Československa. Tato veliká pocta mi vyrazila dech. A tak sázíme – společně s panem starostou.

Pak ještě několik slov do televize a jdeme všichni do sálu Podlužan, kde bude probíhat nahrávání mé besedy s lidmi pro Český rozhlas Brno – prokládané zpíváním a povídáním. Prý tam bylo přes 300 lidí – úplně plný sál.

Během všeho toho vítání vidím všechny, kdo za mnou přijeli – je to až neuvěřitelné! Přes celou republiku až z Ústí nad labem přijeli Mirka s Edou, ze Cvrčovic přijelo kromě mé rodiny plné auto lidí, z Brna přijeli někteří mí kamarádi, z Újezda od Žďáru nad Sázavou přijel František se svojí sestrou Pavlou. Přijel i pan starosta Jan Helikar z Vranovic se svojíkoledí – paní Kvapilovou, která má na starosti kulturu. A pak samozřejmě plný sál lidí, kteří si udělali čas přes to krásné počasí a přišli.

Veliké díky všem! Děkuji moc Českému rozhlas Brno za všechno kolem celé cesty a organizaci závěrečných oslav, Vranovicím za zapůjčení kroje, všem novinářům, kteří cestu podporovali, lidem, kteří byli ochotní se potkat a věnovali mi svůj čas – a samozřejmě vám všem, kdo jste mě podporovali – ať už přímo na cestě, nebo na dálku prostřednictvím internetu. Děkuji, že jste u tohoto projektu byli a že jsme tak mohli společně oslavit 100. výročí vzniku Československé republiky.

Komentáře jsou vypnuty.