Den desátý: Dolů do rovin

Až teď mi dochází, jak velké je teplo. Stoupám do kopce, v ruce držím usychající kalhoty – a jdu jen v tričku a spodním prádle. Potkávám vinaře, kteří se usmívají. Jeden z nich mě dokonce poznává! “Vy jste ten z rádia, že?” Směju se: “To jsem dopadl, co?”

Včera večer mi pan Šiška z Dolní Chvojnice do telefonu říkal, abych dorazil nejpozději do desíti. No ano, ale jak to udělat, když jsem ve Velké nad Veličkou. Navíc v dost špatném stavu po včerejší náročné cestě.

Navzdory šrámům

Ráno ještě chvíli ležím, protože pohnout se znamená docela velkou bolest. Bolí asi cokoli – vlastně ne, pohnout prsty na ruce nebolí. A vlasy to snáší taky dobře. Sbírám se přes tu bolest a do kapes si dávám staré zásoby z batohu – jakože snídani: sýr oštiepok z Čierne u Hrčavy, dva koláče ze Střelné, tyčinku z Brna a druhou z Dubnice.

Jakmile se obleču, zapnu bederní pás, upnu boty – a tělo jakoby ožilo. Vycházím ze sportovní haly a nabírám tempo nahoru do kopce nad Velkou nad Veličkou. Cesta ubíhá dobře a rychle. Dokonce najdu moc pěkné místo na spaní – to někdy na příště.

Za chůze snídám. Mám před sebou skoro 20 kilometrů a vyrazil jsem v 6:40. Do desíti mám co dělat. To je taková zkušenost na cestě. Hodně lidí až do okamžiku než přijdu nevěří, že jdu opravdu pěšky. Představují si jen reportéry v autech. Ale tady je jeden – tak trochu jiný reportér – který jde pěšky.

Na chvíli se zdržím U Tří kamenů, pak nahoru na Kobylu a odbočit na Žalostinou. Tam někde bych měl mít vstup do rádia, abych to na desátou stihl. Jenže přesně tam někde ztrácím signál – úplně. Takže teď už běžím – doslova – i kvůli rádiu.

Naštěstí na druhé straně kopce zasvítí plný signál, shazuji krosnu a rychle – vodu, připravit si jména, místa, poznámky… Čísla. A už volá Zdeněk Junák… No teda! On ví, že mám svátek. To mě potěšil – moc. Pak email od nějakých posluchačů, co si myslí, že to celé děláme ze studia.

Pravda, přemýšlel jsem, nakolik by to někdo mohl udělat. Vlastně – to by nedávalo žádný smysl. O tolik zážitků bych přišel – to ne. To by nešlo. Žádné studio. Venku je to daleko lepší. Ale je legrace, jak jsme už zcela zmatení v tom, čemu můžeme věřit a čemu už ne.

Pozdě, ale přece

Šiškovi bydlím v Chvojnici až docela daleko. Nestíhám. Přicházím v 10:30 s malou dušičkou. Pan Šiška mě chce nejdřív odbýt u branky, pak mě jeho paní zve dál. Prosím o vodu a povídáme si. Hodně mě to zajímá, jsou to dobré vzpomínky. Paní Šišková mezitím nosí na stůl kafe a překvapí mě žemlovkou! Tak tentokrát mi přišla opravdu vhod, protože hospoda ve vesnici je zavřená až do čtyř a nevypadá, že by tam vařili.

Pak mi ještě ukazují krojované věci – je vidět, že mají blízko k tradicím. Loučení je vřelé s pozváním, abych se určitě ještě zastavil. Odcházím k zavřené hospodě, abych vyřídil spoustu věcí a dopsal článek ze včerejška. Odpočívám.

Když už skoro dopisuji, objeví se chlapík s lejstry a otevírá hospodu. Ptá se, co dělám. Vysvětlím mu to a poprosím o pivo. Natočí mi ho a zamyká hospodu. Chci mu ho zaplatit. “To ne, to nechte. A vlastně – dneska má Marek svátek. Tak všechno nejlepší!”

Malé slavení

Vystoupat do kopce nad vesnicí je to nejmenší. Jenže tam najednou zase ztrácím signál. Volají z rádia, ale nespojíme se – naštěstí ne do vysílání, ale kvůli domluvě na dalším vstupu.

Nahoře je vedle mě velká obora – oplocená starým plotem. Jdu podél ní – obora přesně kopíruje hranici, takže není kam zabloudit. Jakmile se hranice stáčí doprava podél potoka směrem k Mlýnkům, cesta podél obory se zužuje, až úplně zmizí v mladém listnatém porostu. Zkouším ji najít, ale marně.

Nezbývá, než se dostat přes plot – naštěstí je na něm položený kus stromu, tak po něm vyšplhám a pak už jen slezu dolů. Všechno je rezavé, snad se nepoškrábu.

Pak po cestě a bez signálu scházím dolů k Mlýnkům. Na konci obory jsou naštěstí schůdky přes plot. A v Mlýnkách malá hospoda! Sedám si do stínu a užívám si to. Ptají se mě, proč mám ty mašle. Tak to vysvětlím a dál si užívám klidu a odpočívám.

Najednou přijdou další hosté a já slyším: “To je nějaký folklorista?” … “Ne, on jde z Hrčavy do Lanžhota. Dělá z toho reportáže pro Český rozhlas Brno…” Ach jo. Pořád ještě v sobě máme ten jiný kód. Vždyť se stačí zeptat přímo. Navíc poutníka, který je sám. Vděčný za pár slov.

Mezi vinaři

Z Mlýnek se vydávám do vinic! Ano, do vinic! Je tam prý ještě nějaký stánek, kde by mohlo být i jídlo. Poprvé po dlouhé době mám totiž hlad, což je dobré znamení. Stánek je zavřený, tak si tam alespoň peru u pumpy kalhoty. Jsou z materiálu, co schne dost rychle. Ale slunce zalézá za mraky.

Tak vyrážím nahoru na kopec, kde víc fouká. Cestou potkávám usmívající se vinaře. “No jo, chlapi, mám jen jedny kalhoty, tak je suším v ruce. Dneska to ještě jde, je dost teplo.” Jeden z nich říká: “Že vy jste ten z toho rádia?” … “Ano! To jsem dopad, co? Právě jsem se odhalil.” Smějeme se a loučíme. To by bylo, abych dneska stavěl stan za tmy.

Ještě rychle kontroluji, jak to bude s počasím – jestli nepřijde bouřka. Mraky na obzoru vypadají hrozivě. Mělo by sprchnout trošku ve tři ráno. Tak uvidíme. Dobrou.

Těším se zase na slyšenou v 9:30 na Českém rozhlase Brno!

Komentáře jsou vypnuty.