Top
  >  Deníky z cest   >  Hranice Moravy a Čech   >  Den desátý: Tam a zase zpátky

Přehodím si mapu v mobilu. To ne! Ona se ta hranice vrací zpátky k Počátkám! Zamává mi to v hlavě. “Ale vždyť s tím se počítá. Je to v celkové délce kilometrů,” uklidňuji se. Tak nebudu myslet na celek, ale užívat si deatily. Jdu.


Velmi dlouhé ráno

Po včerejším úprku do města Počátky jsem si potřeboval odpočinout. Ráno jsem ale vstával kvůli článku. Vzápětí jsem zjistil, že ten skvělý externí disk to nezvládl. Dřív, než zazálohoval data, došla mu energie. Bohužel nějaký inženýr ho navrhnul tak, že napájení se nedá zasunout společně s USB – jsou těsně vedle sebe – jakoby tam nebylo dost místa jinde.

Co teď? Musím najít obchod s elektronikou. To se rychle daří a kupuji v něm microSD kartu na zbývající dny. Uff. Už ale běžím, protože mám domluvenou schůzku se starostou Karlem Šteflem. Povídáme si o městě, o životě kolem něj. Moc příjemné setkání. Na to, že po telefonu byl odměřený a původně mě chtěl odmítnout. Po vysvětlení toho, co dělám, mě přijal.

Pak ještě potraviny. Nakoupit jídlo a snídani. Ten čas letí. Rychle snídám, uklízím všechnu techniku a všechny věci do batohu. Už musím jít. A ono už je deset hodin. Hrůza!


Bažiny a rybníky

Dnešní cesta je už u Počátek nepříjemná. U prvních rybníků zjišťuji, že to nebude žádný med. Bažinky, bahno, mokrá tráva. Aj. Šplhám nahoru k lesu, pak projdu dalším, pak louka. Vše je velmi náročné na navigaci. Není se čeho držet, pořád vytahuji mobil a hlídám si směr.

Další les, další bažinky, další potůčky. Dostávám se do lesů u Stojčína. Tady jsou hranečníky a občas se drží dobře směr. Brzdí mě ale bahno a občas ztrácející se hraniční brázda. Už se těším z lesa.

Na loukách se držím okrajů lesa, nebo rybníků. Jde to pomalu a je to hodně únavné. Občas do toho kape, ale neprší. Celým tímto těžkým dopolednem se dostávám k nejzápadnějšímu bodu Moravy u rybníka Buchtů. Odtud mám i vstup do rádia.


Únava z otoček zpět

Za rybníkem si přepínám mapu a ejhle! Další trasa hranice jde zpátky k Počátkám! Aj. No nic, musím to brát, jak to je. Jdu.

Proběhnu po loukách k Olešné, která meandruje a má kolem sebe bažinky. Aj. Musím ale na druhou stranu. Skáču po drnech trávy a modlím se, abych se někde neprobořil. Přes potok nejde skočit, tak skočím na jakýsi kořen. Křupne to jen pod jednou nohou, druhou nás vytáhnu ven. Uff. Mokro, ale snad jen zvenku.

Dochází mi voda. Tahle část hranice jakoby se nechtěla ještě vzdát. Nevede vesničkami. Poprosím tedy chlapy, co dělají jakýsi srub. Odlévají mi ze svého. Já mizím ve svahu, u rybníků a v lesích.

Za Českou Olešnou nacházím v lesích hranečníky a hraniční brázdy. Skvělé. Jde to rychleji. Takto se dostávám až k rybníku Maráz. Ten hranice obchází skoro po všech jeho stranách dokolečka. Samozřejmě po všech, které jsou bažinaté, bahnité a hůř schůdné. Ach jo. Na konci se dostávám mezi chatičky. Tady by se spalo! Ale je brzy a já dneska vyšel tak pozdě…

Od Maráze stoupám na Mackův kopec. To jsem si dal. V polovině mě potkává nekonečné pole ostružin. Motám se v něm, hledám cestu. Tudy by v létě určitě nikdo neprošel. Nakonec najdu hezkou lesní cestu, která mě přivede k hranici. Ještě projdu kousek a pak už fakt nemůžu. Potřebuji se vyspat. Na zítra. Má pršet, tak se půjde dost těžko. Uvidíme.