Den devátý: Jak jsem přišel o zbytky sil

Pohodlná cesta kolem potoka se mění v mladé listnaté stromky. Pak v polom, přes který se doslova prodírám. Pak mockrát přes potok a nakonec konečně pěšinka. Ale jaká?! Tak strmě nahoru, že musím jít bokem, aby to neklouzalo zpátky dolů. Po každých 10 metrech to rozdýchávám…

Brzy ráno se probouzím v krásné staré chaloupce Katky a Ondry ve Vyškovci. Ještě píšu článek a snídám něco ze svých zásob.

Včera večr jsem totiž zjistil, že se mi vůbec nezdá, že je batoh čím dál těžší. Kupuji potraviny a zapomínám je jíst. Z korbáčiků je tak velká slitá placka – tím teplem.

První velké trápení

Nejdřív se loučím s Ondrou a pak Katka snídá s malým Ondrou. Dopisuji článek a rychle se balím, abych je nezdržoval.

Vyrážím přímo vzhůru od chalupy a u památníků letců mě ještě čeká Pavel Josefík z turistického klubu v Uherském Brodě. Pozdraví mě, vyfotíme se, věnuje mi pivo. Je dost nesmělý, tak se brzy loučíme a já běžím ke Kykule, abych se napojil na hraniční kameny.

Cesta mě vede dost strmě dolů. Ale Lopeník je přeci vrchol – to všechno budu pak muset… Obavy se potvrzují a po sestupu až k potoku zase stoupám vzhůru. Zprvu to docela jde.

Pak ale zjistím, že nemám vůbec signál a že se blíží můj vstup do rozhlasu. Jaaj! Snažím se přidat, ale ten výstup je tak strmý, že to už rychleji nejde. Tělo se přehřívá, srdce mi buší v uších, je mi blbě od žaludku, ale musím…

Na hřeben se dostávám v 9:20. Signál je špatný – vytahuji mobil z karbonového obalu a zlepší se to. Snad to bude stačit.

Ještě se musím napít – rychle a na hranečníku dělám přípravu – listuji poznámkami, vypisuji si jména, data, události. Mám na to minuty – v 9:26 už volá Zdeněk Junák – nestihl jsem to.

Tak se snažím na vše si vzpomenout, nesplést jméno, říci to zásadní… Povedlo se – byť jsem dost věcí nestihl.

Odpočinek? Ale pak…

Na Velkém Lopeníku odpočívám, nabírám sílu, těším se, že to nejhorší je za mnou. Kdybych tak věděl…

Dolů z kopce mě vedou hranečníky do potoka! A to není vůbec dobré, protože kolem nich nejsou průseky a ani pěšina. Prodírám se křovím, stromy, kašlu na klíšťata.

Dole první sedlo s hraničním přechodem, ale zase menší stoupání – naštěstí loukou a pak docela průchozím lesem. Ke Květné se dostávám kolem 12 hodiny. Ve 13 bych měl být na Velké Javořině. To by se mohlo stihnout.

Překvapivě opožděné setkání

Stoupání na Velkou Javořinu jde přes vrchol Jelenec. Nejdřív kolem potoka – pozvolně, pak se cesta ztratí v potoce, hledám ji na druhé straně. Uf, něco tam je – ale i to se ztrácí v mlází.

Pak zbytky po polomu – jako v pralese. To je dost těžké. Krosna mi při tom přelézání rozdírá záda.

Konečně končí potok a vidím pěšinku. Jenže! Je tak strmá, že musím jít bokem a každých 10 metrů odpočívám. Vytahuji vodu a pořád piju – musím se chladit.

Čas neúprosně běží, a tak se na Jelenec dostávám až ve 13:20. Sbírám sílu, abych to přeběhl na Javořinu co nejrychleji – k památníku vzájemnosti Čechů a Slováků dorazím ve 13:45.

Čeká na mě starostka Kunovic, Ivana Majíčková a starosta Lubiny, Martin Beňatinský. Mají na mě jen chvilku, tak sedíme na kameni a povídáme si o tradičním setkávání na Velké Javořině – koná se tady už 174 let.

Milá překvapení

Najednou se objeví další auto a vystupuje z něj fotograf. Přijde ke starostovi a ptá se ho, kdeže je ten Šalanda. A mluví o mě. Starosta se začne smát a říká: “On už je tady.” Pán se rozhlíží a vidí jen mě: “Jaj! To jste vy?! Čekal jsem nějakého mohutného padesátníka…” A on je to takový mladý střízlík…

Starostové odjíždějí, zůstávám s Vladom Brezinovským. Zve mě na něco k snědku a na pivo do chaty Holubyho. Je řezbář a vyrobil vařechy, které mi věnoval starosta. Jezdí po jarmarcích v Čechách a bydlí nedaleko. Taky vystupuje občas ve Slovenském rozhlase.

Po hodině a půl se loučíme a já přidávám do kroku. Je už dost hodin a do 17 bych měl být ve Velké nad Veličkou.

Jakmile vstoupím do Jihomoravského kraje u vrchu Durda, což je nejvyšší bod kraje, je mi jasné, že to nestihnu. Volám panu starostovi, že přijdu asi v šest navečer. Je klidný.

A já letím a ještě trochu fotím – po zelené značce přímo dolů do Velké. Je to 14 km a povede se mi to zdolat asi za 1:40 hodiny. Posledních 8 kilometrů po asfaltu natahuji krok na maximum.

Ještě přemýšlím, že někoho stopnu, ale to by byla škoda, to nechci. To nedělám.

Záchrana na konec

Vřítím se na obecní úřad. Když mě vidí pan starosta Jiří Pšurný, otevírá pivo – dostal ho k svátku. Nese vodu. Já vytahuji slivovici z Bojkovic, abych mu popřál. Ale to už si povídáme – o jeho životě, o Velké – jak jí říká.

Už skoro za tmy mě zavede do sportovní haly, kde mi dá k dispozici pokoj se sprchou. Tolik! Je to super, zkusím se dát dohromady.

Volám na Slovensko, mám ještě jedno setkání. V restauraci hned vedle. Už nevaří, tak dávám dva utopence a dva chleby se škvarkovou pomazánkou – potřebuji něco jíst, nemám kde brát…

Po setkání se těším na pokoj – tam se už vše nabíjí v zásuvkách. Suší se přeprané triko a já sundávám oblečení a hledám následky té dnešní cesty.

Naštěstí nemám poraněná chodidla – jen zarudlá. Záda jsou podřená, ale nekrvácí. Ramena mají otoky. Celé tělo mě bolí, špatně se zvedám, zohýbám – jsem domlácený. Klíšťata nevidím.

Sprcha, postel, hojivá mast – a celou noc dopíjím z lahve vodu. Ráno je těžké – bolestí sotva vstávám… Ale myslím, že to rozchodím – uvidíme.

Komentáře jsou vypnuty.