Šumění řeky. Už ráno jsem slyšel vodopád nějakého přítoku do přehrady. Ale teď ji i vidím. Jihlava pod Mohelnem plná vzpomínek na dětství, kdy jsme tady s vodáky ze Cvrčovic sjížděli řeku. No, sjížděli. Spíš brodili. A v jiném příběhu jsme jeli na kánoi z Třebíče až do Cvrčovic. Na Dalešické přehradě, když jsme odpočívali na břehu, přiběhl úplně cizí chlap: “Vy jste ze Cvrčovic?! A neznáte Jaroslava Šalandu?!” … “Ano, to je můj táta.” … “Ne, to nemůže být, byl starší. Byl můj nadřízený, když jsme stavěli tady to všechno.” … “Tak děda!” … “Ano, tak ho moc pozdravujte!”

Ráno máme zase delší. Nahoře u hradu se spalo velmi dobře. A cesta vede po hřebeni – docela dlouho, aby se u přehradní zdi u Mohelna stočila prudce dolů. Dochází nám všechno, co máme k jídlu a pití. “Maro, zajdeme do Mohelna a riskneme to?” … “Jaká je to zacházka? … “No, docela dost – vidím to tak na hodinu a půl.” … “A máme zásoby?” … “No, moc ne.” … “No, myslím, že to do Ivančic zvládneme.” … “Tak jo.”

Když dojdou zásoby

Na lavičce u řeky dojídáme, co ještě máme. Dokonce máme i pivo k snídani – to se půjde dobře. Cesta se klikatí přes kameny, řeka si plyne a je nádherná. Podzimní barvy, mechy na spadených větvích stromů, klid a jen zurčení vody.

Potkáváme asi dvě rekreační střediska – všude vstup zakázaný, žádné občerstvení. No jo, co naděláme. Projdeme od Mohelské hadcové stepi až ke stoupání nad řeku. Funíme a dopíjíme poslední zbytky vody.

A pak nádherné výhledy na koryto řeky. Padá na nás únava, protože je hodně teplo. Jdeme jen v tričku – jižní Morava předvádí to nejlepší – sluneční svit, barvy podzimu, teplo… Těšíme se z každého kroku. Dneska to bude bez Šalandů, tak si to jdeme naplno užít.

Plyneme s řekou

Vdechujeme každý krok, často ztrácíme signál. Potkáváme i nějaké turisty – to se zatím ještě nestalo. Dokonce na nás vyběhnou dva psi – zaujmeme obranný postoj se třemi hůlkami kolem sebe – jasná falanga. Vtom vyběhne slečna, co si šla se psi zaběhat a dostane záchvat smíchu – my taky.

Spoustu kolemjdoucích zaujme moje triko plné bílých stop od soli. No, co no. Jdeme už devátý den a čtvrtý v tomto triku – víte, kolik má za sebou Šalandů? “Šalandů? Co to je, to je nějaká geocashka? Nebo nějaký pivo?” … “Nee. To jsme my – my jsme Šalandové.”

A už došla i voda. To jsem nečekal – takovou pustinu podél řeky Jihlavy. Až konečně v Hrubšicích – potraviny! No ale otevírají až za půl hodiny! Celkem úspěšně tu půlhodinu prospíme na lavičce. Oteplení přineslo i únavu. Pak kupujeme hlavně sladkosti, něco k pití – do Ivančic je to kousek.

V poklidu Ivančic

Dneska bychom tam rádi penzion. Ale co to?! Všechny jsou obsazené, nebo je opravují. To nevypadá dobře. Už se smiřujeme se stanem, když nám dá jedna paní tip na penzion těsně u Ivančic – a – volno! Překvapivě jsme asi jediní hosté – takže snídaně bude hezky na půl sedmou a v sedm už budeme na cestě.

Zítra má pršet – ale to už nás nemůže rozházet. Zbývá nám ještě několik Šalandů – zítra přesně ti mí nejbližší – babička v Kupařovicích a rodiče ve Cvrčovicích. To dojdem i v lijáku – usušit se máme kde.

Ale teď je ještě večer, jdeme na něco k snědku po tom hladovém dni a pak sprcha a pořádně se vyspat. Ještě to bude zajímavé, protože po zítřku přijde sobota! A tam nás čeká něco netradičního a pro tuto cestu velkého.

Ale zatím jen dva Šalandové zalezou pod peřinu, aby si zítra pohráli s deštěm.