Top
  >  Deníky z cest   >  Slovácko sa nenudí   >  Den druhý: Jak mě všichni chtějí někam svézt

Najednou u cesty zastavuje auto. Vystupuje z něj chlapík a já čekám, že mi vynadá. Vždyť jdu zase po poli. Ale on mává! Vždyť je to ten lesák! “Kam jdete teď, za Tomášem?! Tak ho pozdravujte od Skipiho. A nechcete svézt?

Rán vstávám dří a ještě píšu. Je tady posezení, slunce vstává, je mi hezky. Jen dole hučí dálnice. Dopíšu. Vyhlížím. Jee, ještě nějaká ta hygiena by se hodila. Pořád nikdo? Tak ještě příprava na vstup do rozhlasu.

Mandlová káva na kopci

Jak ji doknčím, objevuje se auto polepené mandlemi, vystupuje z něj usměvavá paní. Kateřina Kopová, majitelka hustopečské mandlárny, co vznikla v garáži při ředitelování školky.

Stručně se dozvím celý příběh, i další plány. A hlavně, proč to dělá, co jí dělá šťastnou. Do toho popíjím mandlovou kávu. Krásné ráno.

Dost se rozesměju, jak přehazuje řidičům vzorky do okýnka na křižovatce, když si o ně řeknou.

Přehozené vysílání!

Loučíme se. Jdu pořád po kopci a začínám scházet do Kurdějova. Tam jem chtěl někoho potkat, ale pan starosta nebyl asi v náladě a doela mě odbyl. A když jsem se pak díval, kde budu spát, uviděl jsem mandloňový sad. A přišel nápad na mandlárnu. A bylo to dobře.

Při sestupu si hlídám signál. Vstup si chystám u kostela. Ale co to?! Najednou mi volá Zdeněk, že za tři minuty jdeme na to. To už je tolik?! Prý ano, vždyť to bude bývat po deváté. Ještě lepší čas, než kdy dřív. Ale já všem řekl půl. Naštěstí jsem si už všechno připravil ráno, a tak to stíhám. Až moc.

V Kurdějově se zdravím s chlapama na stavbě, koukají, cosi houknou, tak na chvilku vysvětlím, oč jde. Je veselo.

Ještě víc setkání se ztráty a nálezy

Když pak vyběhnu kopec a scházím do Boleradic, telefon. “Volám vám, jak jsme spolu včera mluvili. Víte, o koho jde.” “Nevím.” “No to divadlo!” “Ahaa, ano, v noci jsem se dohodl na schůzce s paní Ivou Kahounovou z Boleradického divadla.

V Boleradicích tak mám najednou schůzky dvě. Ale co už. Paní Kahounová je moc milá, voda, káva, něco k zakousnutí… A hlavně historky a povídání. Moc milé.

A pak ještě běžím do sklípku za panem Mirkem Vašíčkem, organickým vínem a veselým povídáním. Prý mě už s tím vínem čeká od devíti! Ale kde je to víno?!

Za hodinku se loučíme a vyrážím svižně do Horních Bojanovic. Už jsem za dědinou, když mi někdo píše, kdy tam dorazím. Hledám svůj nejdůležitější papír – itinerář se všemi kontakty. Nemám! Kde je?! Já ho tam nechal. U sklípku. Volám starostovi. Nebere to. Běžím zpátky.

Sklípek zamčený, nikdo nikde. Volám starostovi. Konečně! Jdeme k panu Vašíčkovi, půjčujeme klíče a ve sklípku vyzvedávám kus papíru! Už ho nesmím dávat na stůl. Zapomínám.

Když se sejde celá dědina

Stoupání si užívám. A pak hlavně, jak jdu mezi vinohrady. Nehoním se, hlavně ne stres. Už jsem dal vědět, že přijdu později.

V Horních Bojanovicích na mě čeká překvapení! Plno lidí! Ze všech možných spolků v obci a vypráví jeden za druhým. Je veselo, plno smíchu.

“Už jste obědval?” “No, ještě ne, ale já…” “Takže ne. Zařídím.” A po tom skvělém povídání najednou přede mnou oběd. Moc milé – jako vždy zapomínám totiž jíst.

Je půl čtvrté a já už měl být v Němčičkách na koupališti a povídat si s místostarostou Tomášem Stávkem. Volám mu, není nadšený. Dokonce mi jede naproti, že mě sveze. Odmítám. Nedává to smysl. Nakonec kompromis. Posezení v polích.

Pořád mě chtějí vozit

S obavou se pouštím do rozhvoru a hned je mi jasné, že se dobře připravil. Sype jednu historku za druhou.

Pozdravuju ho od Skipiho.”Odkud ho znáte?” “No, z lesa.” “Jste taky lesák?!” “Nee, jsem ho ráno potkal v lese s partou lesních dělníků, dali jsme fotku. No a pak ještě nad Bojanovicemi, zastavl v autě, že mě za vámi hodí.” “No vidíte, tak jste se měl svézt.” Směju se.

Po rozhovoru mu to nedá a že mě sveze, že do šesti nemůžu být v Kraví hoře. “Ale to je kousek. Vezmu to tady lesem nahoru a přes rozhlednu, když už do Němčiček nemusím.” “No ale tam je to hrozná cesta. Tam s autem neprojedete.” Smějeme se. Jdu.

A je to fakt kousek. V šest přesně jsem v Kraví hoře. Přesně na celnici mě vítá nafurt prezident spolkové republiky Kraví hora. Dostávám pas a občanství. Zastavují kolemjedoucí cyklisti. Točí nás na video, tleskají. Smích.

Pak ještě s panem prezidentem Václavem Petráskem projdeme republiku. Zastavíme se i u zdi nářků, sochy svobody, nebo pomníku vinné kvasinky. Potkáváme ministryni bez portfeje.

V Bořeticích jsou zrovna hody. Jakto? Vždyť je všední den. Dozvídám se, že jejich hody trvají tři dny – od neděle do úterý! A prý jestli nechci kousek svézt. Už zase!

Jak jsem se zakecal i za tmy

Před osmou se loučím a vyrážím odvážně k Velkým Bílovicím. Zítra mě toho čeká hodně a musím si trochu nadejít.

Jestli na cestě přemýšlím? Trochu. Na mě samtného není moc čas. Všechno se točí kolem setkání, komunikace. Baví mě to. Moc. Tohle není o cestě, ale o lidech. A najednou jsou všude kolem mě.

Dokonce i večer potkávám dva páry a děsně se zakecám. No, co už. Tak to má být.