Den druhý: Nad Sázavou hřmí

“Vezu Ti termosku kafe a něco k jídlu – takovou svačinu,” říká Fanda v telefonu. “A, Fando, nemáš pivo? A tak litr vody?” Tyhle dvě věci mi teď docela chybí. Proč? Vody je v nížině málo a do vesnic se tady na severu moc nedostanu. A pivo je výborné anestetikum. Nemá smysl předstírat, že chození s 20kilovým batohem na zádech nebolí. Bolí. Jen je třeba tu bolest ignorovat. A pivo mi pomůže ignorovat 2-3 hodiny.

Mlhavé ráno

Vstávám do jasné oblohy, vypadá to skvěle. Všude kolem ve stanu mokré věci. Půl hodiny sbírám odvahu to na sebe nasoukat. Pak do toho rychle vlezu a… Vyběhnu ze stanu a rozehřívám. Dobrý. Rychle sbalit, než schladnu. Pak už nebudu nic cítit.

Ještě seběhnu k pramenu Tiché Orlice. Ticho. Jen jasno vystřídala hustá mlha. Vody dost, nabírám a jdu dál. Po hranici. Víc než mobilem se řídím intuicí, značenými stromy – a – vychází to. Až k okamžiku, kdy jsou značené stromy skoro všude. Řeší to mobil a dostávám se do krásných cestiček a uliček mezi stromy. Svádějí. Ani si nevšimnete, že už nejdete po hranici. Často se vracím.

Za Jeřábkem je to dost náročné – mladé houští, nečitelný terén. Zahlídnu dva kameny – asi hraneční, řekl bych. Pak ještě jedno stoupání kolem Kamence. A při sestupu veliké valy po obou stranách. Fíha, tady tu hranici hlídali fakt urputně. Za valy vidím bunkr – jasně, to ale byla úplně jiná hranice, než ta moravská.

Na Suchý vrch pěšinou lemovanou hranečníky

Seběhnu do polí a pastvin kolem Červené Vody. Všechno podmáčené, bláto se lepí na boty. Co už. Neřeším. Jinak jít nejde. V dáli vidím malé hnědé ohrádky, ke kterým se blížím já a nějaká postava zleva. Super, to si popovídám!

Ohrádky bylo posezení přímo na moravské hranici. Postava na pozdrav ani neodpověděla a odploužila se dál po cyklostezce. Nu což, alespoň si dám trochu vody, něco zakousnu.

Pak je cesta jasná. Vede po polní cestě – jen si je třeba ohlídat odbočku k železnici. Sešup dolů, koleje, pak nahoru. A dál kolem lesíku a přes pastvinu. Přelezu ohradníky. Kolikáté už.

Od pastviny stoupám nahoru na Suchý vrch. Jakmile se ztrácím v lese, míjím vpravo nějaké chatky a pak to začne! Malá úzká pěšinka lemovaná hranečníky! Držím se jí, co to jde. Naštěstí jsou na stromech buď pruhy, nebo červená barva. Ta barva je bohužel i na hranečnících. Ach jo. Vždyť to nejsou “jen” šutry.

Pěšinka s desítkami kamenů mě vyvede přímo až na Suchý vrch k velkým kamenům na vrcholu. Sice v závěru trochu přes borůvčí – ale i v něm vidím hranečník.

Nečekaný host

Na Suchém vrchu pošilhávám po chatě. Včera starosta z Dolní Moravy říkal, že se tam jen ubytovává, ale nevaří. Mám tam zkusit zajít? Popojdu a vidím auto. Zkusím to. V ohradě se dvěma jeleny vidím chlapíka v montérkách. Aj, to bude jen nějaký dělník a možná ani ne od chaty.

“Vy patříte k chatě?” “Ano, proč?” “A jste správce?” “Ano” “Já jsem Marek Šalanda, Český rozhlas Brno, neměl byste chvilku na kus řeči?” “Měl”

Pivo sice nemá, ale nealko je taky super. Sedíme venku, povídáme. Rudolf Schmidt pracuje na chatě už 9 let. 4 roky jen na rozhledně, pak 5 let jako správce chaty. Před pěti lety ji totiž opravili (v roce 2003 vyhořela). Dojíždí každý den z Dobrouče. Před 7 lety v zimě se ale nevrátil. Okolí chaty zavalilo tolik sněhu, že je všechny musela zachraňovat horská služba.

Nestará se jen o chatu, ale i o jeleny a okolní budovy. V Červenovodském sedle udržuje nový hranečník a starý pamětní kámen. Je na chatu pyšný. Vede mě dovnitř a prohlížíme opravený interiér. Všechno voní, moc hezké. Už jsem si i vybral pokoj, kam bych jel s rodinou.

Až uvnitř mi došlo, že topí a že jsem tam mohl během rozhovoru vyschnout. Škoda. Loučíme se, krosnu na záda. Odcházím. Při stoupání mi dojde, že jsme se nevyfotili! Tak zpátky.

Bloudím lesem, hádej, kde jsem

Ze Suchého vrchu to vede krásně po značce až za Bukovinu. Tam se hranice stáčí do lesa. Zprvu to jde dobře, pak se často ztrácím a musím se vracet k hranici. Zajímavé je, že v místech, kde vede hranice, roste víc starých listnatých stromů.

Překonávám několik potoků. A za jedním z nich mobil hlásí odbočit prudčeji doleva. Fakt?! Otočím se – a tam! Hranečník – starý, bez nápisu, ale dost velký na to, aby to byl jen nějaký kámen. Mířím na Polsko. Ne do státu, ale k malé osadě – asi tři domy. Obědvám kus čokolády a jablko. No, nic moc.

Za Polskem sráz dolů – ale! Ejhle! Zachovaný starý val přes potok – přesně po hranici. A pak mě to už vede nahoru a hranici značí moderní značení s železným kolíkem a červeným plastem.

Vyběhnu ještě na louku, odkud se hlásím do Českého rozhlasu. Hned vedle chlapík s motorovou pilou kouká a asi moc nevěří tomu, co slyší. Stáhne se – i s tou pilou. Zapnul ji až když mě viděl zase stoupat v lese.

Pak louka, okraj lesa a hup – klesání ve velmi náročném, v létě neprůchodném, terénu dolů k Hraničnímu potoku. Joj! Jsem dole! To bude paráda, teď se půjde jedna radost.

Setkání s přidanou hodnotou

Kolem Hraničního potoka je to podmáčené, Tak musím po silnici. Až do Herbortic. Tam je hotel s restaurací zavřený. Ach jo. Naproti v zahrádce paní pleje. “Zavřené, že?” “No, teď dva měsíce, skončila sezóna a nová ještě nezačala.” “Hmm. A nedala byste mi alespoň vodu?” “Jasně, pojďte.”

Vedle chalupy ještě její snacha věší prádlo. Ujme se mě. “A nemáte pivo? Neprodala byste mi jedno?” “Jasně!” Mám vodu a pivo, klábosíme. Má se svým mužem farmu, která je uživí a mohou si plnit svůj sen života na venkově. Skvělé, že se jim to líbí.

Proběhnu Herborticemi a spěchám na setkání s Fandou L. Kholem, který mě kontaktoval přes Facebook. Těším se a v telefonu ho ještě prosím o jedno pivo a vodu. Dneska a ani zítra dopoledne nebude vesnice a ani pramen.

Fanda mi připraví úžasnou svačinu – pro mě spíš oběd – u hranečníku, o který se stará. Víc teď psát nebudu, to až zítra ve 14:50 na ČRo Brno.

Cesta k Fandovi nebyla zadarmo. Musel jsem se dostat nějak přes Hraniční potok – po úzkém kmínku. Moje nervy. A pak prudký sráz nahoru – samé ostružiní. Nejde to, musím jinudy. Ještě větší sráz, ale bez ostružin. Jdu. Sráz nekončí, pořád to stoupá. Ale tam někde už je Fanda. Velká motivace. S pokřikem a vypětím sil vylezu ten sráz. A nahoře hned dva krásné hranečníky. A u hranice katastru Lubníku Fanda, bývalý starosta Sázavy.

Loučení s místem ke spaní

Fanda mě doprovází na babetě. Trpělivě jede mým krokem. Mě to žene – a zažene až docela daleko – ještě předtím vykružuju zákruty hranice. V poli. No, blázen. Ale když ona se tady tak točí.

Pak mě Fanda doprovodí k noclehu, loučíme se, stavím stan. Sucho a teplo. Oblečení vlhké jen od potu. Zalezu si, najím se, namažu nohy. Dostávají dost zabrat. Asi dám ráno suché ponožky, aby se nerozjely kvůli vlhku puchýře.

A najednou, hřmí. Blíská se. Fííha! Zrovna teď a tady letošní první bouřka? Naštěstí se vyřádí nad Mladějovem, kde jsem chtěl spát. Padne jen pár kapek. Dopisuju článek. Jdu spát.

Komentáře jsou vypnuty.