Top
  >  Deníky z cest   >  Hranice Moravy a Čech   >  Den jedenáctý: Apríl se vším všudy

Lije. Jak z konve. Jdu zrovna po silnici. Přibržďuje auto a řidič na mě ukazuje, jestli jdu rovně. Ukazuji, že ne a rovnou zahýbám na louku k lesu. Do ještě většího mokra. Ale moc děkuji!


Vstávat a pršet!

Ráno se probouzím před šestou. Venku celou noc poprchává. Bohužel z předpovědi vím, že by mělo pršet víc. Ale co to? Spíš to ustává. Čekám na světlo a ve čtvrt na sedm dobalím rychle stan a vyrážím. Mám ještě co dělat při té velké otočce kolem Strmilova.

Vyrazím z lesa do lesa. Hledám nějakou pěšinku, cokoli, čeho bych se chytnul. Déšť zesiluje. Kvůli nečitelnosti hranice však potřebuji pořád koukat na mobil a v druhé ruce mám hůlku. Deštník nechávám v batohu.

Blížím se do Doubravy. Potřebuji vodu. Zvoním na dům, ze kterého se kouří. To znamená, že už ráno někdo přikládal. Nic. Další “živé” domy tady nejsou. Jdu dál. Po chvíli mi u Domašína do cesty vstoupí výběh pro krávy s velkým ohradníkem – dokonce tři dráty! To nedám. Navíc to tam mají krávy dost rozbahněné. Obcházím.

V Domašíně vidím zaparkovaná auta u menšího domečku, kde sídlí nějaká firma. Ven vychází žena. “Nedali by mi vodu?” “Běžte dovnitř, dali.” Vejdu a přemýšlím, do kterých dveří. Obchodní oddělení – tam si budeme rozumět. Milá paní mi nalévá vodu. “A nechcete se na chvíli ohřát?” “Jéé, to bych moc rád. Na chvíli, na kafe.” A už mám i teplé kafe. Povídáme si a marně doufám, že to venku přejde. Nepřechází. Jdu. Schovávám hůlku a vytahuji deštník.


Obcházení není nikdy dost

Obcházím kolečko u Domašína a nacházím i hranečníky. Zajímavé. Pak mířím na obchvat Zahrádek. Koukám do dáli a poznávám proti sobě lesík, kde jsem spal. Ach jo. To obcházení je náročné. V cestě další krávy a ohradník. Chci drát snížit deštníkem. Rána mi ho vyhodí z ruky. To nebylo moc chytré, když je celý mokrý. Pomůžu si hůlkou s plastovou rukojetí. Mezitím jakoby někdo odvolal krávy. Super. Rychle projdu a mizím v poli.

Bohužel v poli s řepkou, byť už neprší, si úplně promáčím boty a kalhoty. Nad polem se prodírám mladými smrčky plnými vody. Aj. Na louce ve větru pak trochu osychám. Už neprší. Schovávám deštník, beru hůlku. Vzápětí přichází krupobití. Rezignuji. Deštník už zůstane v batohu.

Obcházím Palupín. Kolem rybníka, kde zahlédnu krtka a pak okrajem lesa nad Lihovarským rybníkem. Tam je to nejhorší. Ztrácím se, bahno, potoky. Uprostřed toho všeho zasvítí slunce. Nádhera. Na chvíli se nechám hladit paprsky a zapomínám na tu náročnou cestu.

Že se vlastně denně prodírám houštím, ostružinami, bahnem, mladými smrčky… S mobilem v ruce nustále hledám cestu a zpřesňuji, kudy jít. Těžké.

Probírám se ze sna a hledám cestu. Vyjdu z lesa zase přímo u řepky. Ach jo. Naštěstí je nějaká malá, tak to není tak hrozné. Mířím ke dvěma hranečníkům u silnice na Strmilov. Jeden z nich je z roku 1801, německý. Moc pěkný úlovek.

Pak se zrychluji na loukách, kde musím dávat jen pozor na bažiny. Už je poznám podle jiné trávy. Ještě přes les a dokončím obcházení Strmilova. Konečně!


Ztrácím signál

Za Suchdolem začíná být dost zima. Po posledním dešti už slunce nevykouklo. Sedám na kraj lesa a něco se mi nezdá se signálem. Zkouším volat. Nejde to. Aj, za chvíli mám vstup do rádia. Rychle hledám nějaké místo. Bohužel je uprostřed polí, kde dost fouká. Krčím se za božími muky.

Pak rychle sníst poslední zásoby a jdu. Najednou jsem úplně v jiném typu lesa. Zmizely ostružiny a vystřídalo je borůvčí. Dost mokré, ostružiny byly lepší. V lese ztrácím signál úplně. Jaj!

Na louce u Valtínova se mi vrací optimismus. Vítr mě docela vysušil, jde se dobře. A ty výhledy!


Poslední obcházení

Připravuji se v hlavě na poslední malé obcházení. Tentokrát Terezína. Trochu mám obavu, jak bude vypadat. Ale je to velmi dobré – je tam vyšlapaná pěšinka přímo po hranici a spousta hranečníků!

Při obcházení jednoho z rybníčků se dostanu někomu na pozemek. Ale nikdo tam není, tak neřeší. Jakmile opouštím pozemek, vyřítí se zleva dvě bachyně a plno malých selátek! A safra! Co teď?! Probíhám mezi nimi, selátka jsou všude. Rychle pryč.

Po úprku nacházím další hranečník a automat na pivo Bernard v Novém světě. Bohužel nefunkční – asi čeká na léto. Mě čeká prudké klesání podél potoka a pak podle jiného mírné stoupání zpět až k Terezínu. Po cestě mě srovnávají hranečníky. Super.

Ještě kousek

U pramene u Terezína nabírám vodu ve studánce Pod silnicí a chci jít, kam to půjde. Na Šibeník vede pěšinka, ale narušují ji mladé smrčky. A zase hranečníky. Pak se cesta ztrácí, pomáhá mi mobil – vycházím přímo u hranečníku, závory a šibenice. Jaj! To je jak když byl mor a nesmělo se chodit jinudy než přes celnice. Uf.

Pak ještě mizím v lese a hledám si nějaký suchý nocleh. Zítra mě čeká ještě posledních 14 kilometrů.