Top
  >  Deníky z cest   >  Slovácko sa nenudí   >  Den osmý: Horňácký okruh

Vnímám, že kdosi zaběhl zpátky do domu. Po chvilce slyším z dálky místní rozhlas. Ale proč nehraje amplion nade mnou?! Asi porucha, říkám si. Najednou lehce znervózním. To není porucha!

Ráno vstávám v pět. A v hlavě se mi přehrává známá Nohavicova písnička “Až mě zítra ráno v pět”… Balím stan, rozhýbu se, trochu poprchává. Nasoukám do sebe něco malého k jídlu a vodu. Na 15 kilometrů jí mám docela málo.

Ale ráno je nádherné – vlhko a chladno. Připomíná mi to můj oblíbený duben. Hledám si cestu do Strání mimo jakékoli značky, místy mimo jakékoli cesty. Bez GPS v mobilu bych se ztratil.

Boty mám mokré, klhoty promáčené. Ale užívám si tu horskou procházku. Při klesání vískám jako malé dítě. Zkouším ještě jednu zkratku, ale nedaří se – je zarostlá. Po silnici nechci, tak jdu trochu delší trasou.

Strání z hor zrozené

Do Strání přicházím před devátou. Stihl jsem to. V devět mě totiž čeká cimbalista Petr Bruštík se svjí dcerkou Natálkou. Snídáme a povídáme si. A na rozloučenou mi natálka zahraje na housle a zazpívá – nádherné ráno. Díky! Tuhle vzpruhu jsem potřeboval.

Stoupám ze Strání ulicí Korytňanskou, mění se v polní cestu, pak pěšinu. A pak ohrada. Přelézám. Krávy jsou až někde nahoře a budou asi v jiné ohradě. Jaké je mé překvapení, když mě na konci cesty čekají kráva a býček! Zdravím, nedělám prudké pohyby, jen procházím. Oba stojí jako sochy.

A pak už jen po silnici dolů do Korytné. Cestou prší. Jakmle vejdu do vesnice, slyším po chvíli cosi jako místní rozhlas. Ale ne! Není to rozhlas. Jsou to mužáci, kteří zpívají na moje přivítání! Manželé Věrní, ke kterým jdu, jsou v krojích. Obrovská vzpruha. Po tom náročném ránu si to užívám, spousta legrace. Pak mě čeká nedělní oběd! Jako u babičky! Vychutnávám si každý okamžik, je to hodně milé. S nevolí se loučím. Zůstal bych.

Vedrem k chlazenému vínu bez alkoholu

Pojdu vesnicí a šplhám přes koec do Horního Němčí. Tam na mě čeká u kupaliště pan Slávek Bobčík, který vedl kroniku. Cestou mě poznávají další lidé díky televizi, jeden díky internetu! Fotíme se. S panem Bobčíkem se zdržím asi hodinu, protože pa. Mě čeká ještě dost dlouhá cesta do Blatničky.

Stoupám k lesu nahoru. Ale jakmile vstoupím do lesa, cesta se ztrácí. Jdu lesem jen podle navigace a doufám, že to nebude někde zarostlé. Je zase vedro. Hledám stopy po starých cestách, pákrát trošku bludím a nakonec se dostávám z lesa na cestu.

Další ohradníky. Tentokrát naštěstí bez krav. Za zatáčkou už začíná Boršice u Blatnice. A pak bohužel po asfaltce až do Blatničky. Cesta se vleče. Ještě před Blatničkou vidím nalevo od sebe Suchov! Tak jsem si dneska udělal takový více než 30 kilometrový okruh!

V Blatničce už na mě čeká Stanislav Hruška. Vybral jsem si ho proto, že podle mě dělá ta nejlepší dealkoholizovaná vína, co jsem pil. A chci vědět jak. Při domlouvání mi nabídnul nocleh, což jsem rád přijal. Po včerejšku bych rád něco přepral a dosušil.

Povídáme si u dealkohlizovaného vína, vody a drobností k vínu. O historii vinařství, o prodeji, o příbězích… Oba máme toho ještě hodně na práci, takže se loučíme brzy a já mohu dohnat resty z celého dne. Doháním. A za chvíli půjdu spát.