Den pátý: První krojované setkání

Slyším vlevo za smrčky nějaký hluk. To budou oni. Opatrně projdu smrčinou a houknu na ně! Fííha! Tak nevím, kdo je překvapený víc! Oni jsou fakt v krojích! To je neuvěřitelné! Střelná mě vítá – jsem v dosahu Českého rozhlasu Brno.

Ráno se rychle loučím v Antariku, protože si ho chci užít – tady na hřebeni jsou nádherné výhledy a mě čeká dneska cesta plná výhledů a nových setkání. Cestou do Francovy Lhoty se zastavím na chvíli u nové kapličky s velkoryse pojatým posezením. Krásný výhled, zajímavý příběh – za její výstavbou.

Pak mě čeká dlouhá cesta po asfaltu. Chvíli si krátím zpíváním a sněním. Sněním?! No ano, na cestě se pořád nad něčím zasním – když už jde cesta dlouho rovně. Nebo za chůze vyřídím pár věcí, co nesnesou odklad. Nebo prostě jen hledám kontejner na plasty.

Dobrovolný Jarmek

Pavlína Žídková bydlí až 4 kilometry od začátku Lhoty. Pěkná procházka. Už mě ale vítá a povídáme si – do toho zvládneme i vstup do rozhlasu. Doufám, že jsem nezpíval moc falešně – víc chodím a mluvím – to mi jde. Ale zpěv…

Probíráme detaily Jarmeku, života ve Francově Lhotě a života vůbec. Moc fajn povídání to je. Hodně mě překvapilo, že veškerá práce kolem Jarmeku je dobrovolnická a že výtěžek jde na projekty spolků kolem Valašských Klobúk. Asi je čas na Jarmek vyrazit.

Když se loučíme, podívám se do svahu a vykračuji se slovy: Tak já vlastně do Střelné můžu jít rovnou tudy, že? … Noo… Vy vlastně ano… Tak jdu.

Krojované překvapení

Cestou mi volají ze Střelné, po které jdu značce. Říkám, že po žádné, že jdu prostě tady do kopce. Nepochopení na druhé straně. Tak se domlouváme na srazu u studánky. Díky navigaci a mapám v mobilu to jde jen s funěním a bez bloudění. Přicházím přesně v 11 hodin, jak jsme domluvení.

Avšak mezitím na místo dorazí Fanda L. Khol, který za mnou přijel se svojí ženou 180 kilometrů, aby mě povzbudil! Jak mi později prozradil, místní si ho spletli a začali ho vítat. “Ale já nejsem Marek Šalanda…” Vybíhám z mladých smrčků. “To je Marek Šalanda!”, ukazuje na mě. Já překvapeně hledím.

Přede mnou dva pánové – pan Janošík celý v kroji, pan Pohunek v lidovém oblečení. Tak to je pecka! Nechybí velmi dobrá slivovice, vítání, povídání. Jdeme se ještě napít ke studánce, které tady udržuje pan Janošík. On pan Janošík je vůbec velkým srdcařem celé Střelné. Vymýšlí tady vtipné názvy ulic, angažuje se v kdečem. Je vidět, že ho to baví. Můj člověk!

Sjíždějí autem dolů z kopce, my za nimi jdeme pěšky a povídáme si – s Fandou a jeho ženou. Jsem rád, že je vidím – vyšlo to! Před úřadem na mě čeká ještě závora, pečivo, které věnovala místní pekárna! Obsazujeme obecní úřad, kde povídáme a probíráme Střelnou horem dolem. Já to pořád ještě rozdýchávám.

Po rozloučení si ještě povídám s Fandou a jeho ženou. Pak ještě chvíli jdeme a loučíme se – ve čtyři bych měl být v Nedašově Lhotě u paní Kostkové.

Nejdelší setkání

Dům paní Kostkové málem přejdu, ale už mě vidí a klepe na okno. Sedáme v pergole na dvorku a začínáme si povídat – má za sebou dlouhý a krásný život ve zdraví. Prý proto, že nepije alkohol. Na Valašsku! Po chvíli ji napadne, že zavolá svého známého – Aleše Naňáka, který se věnuje památkové péči.

Za chvíli přijíždí a je to studnice znalostí o místním regionu, kterému všichni říkají Závrší – Nedašova Lhota, Nedašov a Závojná. Je to jeden příběh za druhým a vyprávění nemá konce. Paní Kostková musí do kostela, ale nachystá nám na stůl – i vynikající domácí klobásky.

Kolem sedmé Aleš odchází a já ještě vyřizuji pár věcí. Před půl osmou už musím jít taky – opět přímo vzhůru na louky, mezi srnky a kdovíco dalšího. Spát. Je nádherný západ slunce, teplo, nefouká vítr. Už abych zavřel oči. Zítra mě čeká nádherný Vršatec… Tak dobrou.

A pozor! Na živo mě v sobotu a v neděli uslyšíte ve 14:45 – tedy nikoli ráno, ale odpoledne! Tak na slyšenou!

Komentáře jsou vypnuty.