Den první: Konec dobrý, všechno dobré

Jaký konec? Vždyť jsme ani nezačali?

“Marku, máte poslední možnost vrátit se do Brna,” Jiří Kokmotos z ČRo Brno na mě pobaveně kouká, jak nevěřícně pozoruji houstnoucí déšť za oknem.

Ráno byl klasický zmatek: Kde mám kartáček? Kolik vzít jídla? 21 kilo má ten batoh?! To ne – rychlá revize a opouští ho některé rezervní věci, aby měl jen 20 kilo. Vůbec nevím, proč mě to uklidnilo. Koukám na velkou sušenou kýtu, že bych si z ní ukrojil – ne, jen to ne, 20 kilo to má i bez ní.

6:50 – Jirka tady má být každou chvíli! Jaj! Nemám navoskované boty! A nebude to zbytečné? Ale vždyť je v cestě Králický Sněžník – proč asi Sněžník, že?


Hosty na Návrší

Jirka naštěstí přijíždí v sedm. Ještě loučení s mýma holkama – poprvé slzičky. Ajaj – budeme si přeci volat, uslyšíte mě v rádiu, uvidíte na Facebooku… Běžím.

Jirkova navigace nás bezpečně provede kolem všech kolon. No jo, vždyť je pondělí.

Na chatu Návrší přijíždíme jen s 20minutovým zpožděním. František, správce chaty, zrovna myje podlahu. Kafe a velká sklenice vody – přesně to se zrovna hodí.

Povídáme si. Venku. Začne pršet. Vevnitř. František je spokojený správce, líbí se mu to. Pochází z Vyškova, kde bydlí vždycky půl roku a půl roku na chatě. A toho půl roku se nezastaví – pořád hledá posily – a protože nikomu se moc nechce žít půl roku na chatě, tak hledá i mezi zahraničními dobrovolníky.

Dřív byl manažerem, teď chce mít klid. Dobře dělá – manažer je synonymum otloukánka. Shora mu nadávají, že chtějí ještě lepší výsledky a zdola mu nadávají, že je přetěžuje. Manažera nikdo nechválí – když se něco povede, může za to přece skvělá strategie majitele, nebo ředitele. Cokoli se nepovede, může za to manažer.

Na stole leží kniha o Králičáku a jeho chatách. Jen leží – nás zajímá život, ne kniha. Tak se dozvídáme, že chata těží z velké návštěvnosti Dolní Moravy a daří se jí. Že u chaty udělali výřivku s výhledem. Že na Králičáku je metr sněhu.

Moment! Kde?!


Já chci domů!

S díky jsem odmítl Jirkovu nabídku na cestu zpátky. Prší. Jirka si se mnou ještě popovídá do rádia, sedne do auta a vrací se do prohřátého Brna. Mě čeká metr sněhu. Sněhu? Bořím se po kolena, nebo po pás. Každý krok je s tou 20kilovou věcí na zádech zážitek pro gurmány. Za chvíli zjistím, že pomáhá, když křičím. Nikdo mě neslyší – co by tady v “tomhle” dělal?

A to se brodím “tímto” jen kvůli nějakýmu šutru a pak zas “tím” půjdu dolů?! Křičím. Žádný slova – mozek vypnul už před půl hodinou. Najednou přestává pršet, prosvítá slunce, sníh ustupuje a na vrcholu už není. Fotím se s tím šutrem – trojmezním kamenem a začátkem mé cesty. Po historické zemské hranici mezi Moravou a Čechy.

Dolů z kopce se bořím do sněhu, prolézám polomy, ale jde to líp, rychleji. U břehu Moravy už je dobře – rychle se kolem ní proženu do Dolní Moravy a domlouvám se s jejím starostou na oběd, abychom stihli můj každodenní živý vstup do ČRo Brno ve 14:50.


Poklad v Dolní Moravě

Starosta Richard Novák mi povídá o Dolní Moravě. Že když připojili moravskou Velkou Moravu, tak církev všechny tři Moravy (Horní, Dolní a Velkou) připojila na Moravu – pod farnost Hanušovice.

Že nechápe, proč někdo říká, že Pardubický kraj jsou Čechy, když sám kraj má ve znaku i moravskou orlici a říká, že je i v Čechách, i na Moravě.

Díky turistice prý nemá Dolní Morava nezaměstnané. A díky Stezce v oblacích narostla rekordně návštěvnost.

A dodává příběh z konce války: Při ústupu německé armády prý projel Dolní Moravou německý konvoj směrem ke Králickému Sněžníku. A už nevyjel. Pokud mám čas, můžu si zkusit pohledat nějaký ten zlatý valoun z ukrytého pokladu. Nemůžu, musím dál – za jinými kameny – hranečníky.


Konec dobrý, všechno dobré

Pan starosta mi dává rady, kudy jít dál, co prolézt, co neprolezu. Jdu. Hned za vsí mě zastaví plot – ale jakýsi bobr na něj shodil ohlodaný strom a zprůchodnil ho. Pár elektrických ohradníků. Díky všudypřítomné vlhkosti od sněhu ani nevím, jestli jsem dostal ránu. A kam.

Aj! Ohradníky. Ale za nimi stádo krav a… býků! Zkouším obejít zprava, zleva. Marně hledám v hlavě, jak se zastrašuje kráva. Beru velkou větev. Zkouším “kšá”. Nefunguje. Vcházím do ohrady. Kolem se rozléhá podivné bučení. Nebučím. Jdu. S větví. Asi jim mě bylo líto, tak mě nechávají projít. Pak se přehoupnu přes násep, prokličkuju lesem na úžasnou louku, abych viděl vrchol Jeřbábu v 1000 metrech. Teda spíš neviděl. Je v mracích. Začíná poprchávat.

Starosta mi poradil jít pěšinkou těsně kolem Zlatého potoka. Skvělá rada – kolem jsou zbořeniště sudetských domků, pode mnou občas nějaká bažinka, občas se cesta ztrácí. Klestím si cestu, doslova. Ke konci – teda spíš k začátku – potoka se zvětšuje stoupání. Hekám, křičím, prší.


Naštěstí mě to vede bezpečně přesně po zemské hranici kolem stromů s dvěma bílými pruhy – hranice lesních porostů je tady přesně dle zemské hranice. Super. Prší víc. Nesuper. Nahoru dorazím dost v mokrém stavu. Propocený. Shora zmoklý. To neuschne. Neuschne.

Ještě kus po hřebeni a stavím v dešti stan. Jak se staví v dešti? Najdete si místo, o němž si myslíte, že tam prší nejmíň a začnete stavět. Najednou máte pocit, že prší víc. Nenechte se odradit – to už stejně nezachráníte. Stavte. Jak je dostavěno, zaručeně se něco na stanu uvolní, kvůli čemu zmokne o něco víc. Neřešte. Opravte. Nic jiného nepomůže.

Vlezte do stanu a předstírejte naprostou pohodu. Všechno mokré odstraňte z dohledu, zabalte se do spacáku a nadšeně vnímejte kapky deště. To se bude spát. Nic neřešte. Neuschne to – ani do rána. Neřešte. Jděte spát. Ráno je bude líp.

Komentáře jsou vypnuty.