Den sedmý: neděle, jak má být

“To jsem nevěděl, že ta setkání bereš takto do hloubky,” otočí se ke mně Tomáš Hamrlík, ředitel muzea v Bojkovicích: “To pak ta cesta má pro tebe daleko větší význam, než je vidět na povrchu.”

Ráno mě Stanko odváží zpátky do Vlárského průsmyku. Je to jediný případ, který mi nezbylo než vyřešit takto. Dubnica nad Váhom je totiž už dost daleko od hranice a pěšky by to znamenalo jeden den navíc.

V autě se nečekaně dozvím, že na této cestě vystoupám kolem 10 kilometrů a kolem 10 kilometrů půjdu také dolů. To je asi nejvíc, co kdy na jaké cestě bylo. Je to dané tím sešíváním – vycházením na hřeben a scházením dolů. Ale vypadá to, že většinu toho už mám za sebou. Dole u Strážnice už bude rovina a na kopce budu jen vzpomínat.

Listnaté stoupání

Ve Vlárském průsmyku přecházím přes vodu po železničním mostě – je na něm i turistická značka, takže to není nic, co by se tu nedělo běžně. Pak se odpojím od značky a jdu až přímo k hranici. Nahoru podél kamenů vede pěšinka a místy i cesta. Na státní hranici je v tomto spolehnutí. Je průchozí.

Při stoupání, které má kolem 500 metrů, se dost zrdžím a hlavně propotím. Ale nahoře na louce – ty výhledy. Listaneté stromy kolem mi přijdou, jakoby to byla obrovská vlna listí, která se zastavila těsně u louky. Hlavou mi běhá spousta myšlenek, spousta představ. Užívám si to – a odpočívám.

Dneska nebudu mít žádné setkání – až za 25 kilometrů dole v Bojkovicích. Mám neděli. A i od setkání si člověk potřebuje na chvíli odpočinout.

Nečekané setkání

Procházím lesem a za klobouk si dávám nové květy. Blížím se k místu zvanému Peňažná. Spousta lavic a velká skupina turistů. V lese něco jako totem, na kterém jsou cedulky s výročími – výročími srpnových setkání Čechů a Slováků. Tady?! Uprostřed lesa? Probíhají tu už od roku 2000.

Je zajímavé, jak moc těch setkávání na hranici probíhá. Připadá mi, že skoro v každém sedle. Jasný důkaz, že hranici určovala politika a že lidé se s tím nikdy nesmířili. Za celou cestu jsem nepotkal nikoho, kdo by řekl, že s rozdělením souhlasil.

Skupina turistů je ze Slovenska! Takže tady máme najednou takové malé česko-slovenské setkání i my. Povídáme si jen chvíli, protože už jsou na odchodu a chtějí dodržet svůj plán. Já se posunu o kus dál na malý oběd. Tady nahoře na hřebeni je chladněji – pofukuje chladivý vítr. Vedro zůstalo v údolí.

Nazpívaný sešup zpátky dolů

Po obědě mě čeká už zase klesání – směrem na Pitín. Chvílemi se proplétám po lesních cestičkách a nakonec skončím na velké louce, která se táhne až k Pitínu. Celou cestu si už pozpěvuji – mám proč. Dole v Bojkovicích mě čeká můj nejlepší kamarád Zdeněk Ogrodník, ředitel sportovní základní školy.

Přidávám do kroku, abych stihl odpolední vstup do Českého rozhlasu už z jeho kanceláře. Venku je vedro a rád bych se schoval do stínu.

Vyjde mi to akorát – stihnu rychle přípravu a už mi volá Borek Kapitančik. Využiji toho, že je méně příběhů a pustím do vstupu ještě další hlas – Zdenála. Jakmile skončíme, už volá Česká televize. Přijela, aby se mnou natočili živý vstup. Připravujeme ho asi půl hodiny a pak trvá 4 minuty. Mazec.

Nevadí, můžu do sprchy a sejít dolů na zahradu, kde připravil Zdenál grilovačku, kam pozval několik lidí z Bojkovic. Seznámí mě i s ředitelem místního muzea – Tomášem Hamrlíkem, který muzeu vrátil jeho význam a celé ho přebudoval. Tomáš mi vypráví příběhy z Bojkovic a je skvělým společníkem. A mám se zase za kým vrátit.

Večer nás ještě k sobě na ranní kávu zve starosta Bojkovic. Jaaj. To zas chytnu zpoždění. No, co už. Na Facebook jsem nazpíval “hymnu” Bojkovic – a ta se začala virálně šířit. Možná nebude tak moc – můj zpěv není nic ohromujícícho.

Je ráno, takže nepřeji dobrou noc, ale hezké ráno. Uslyšíme se v 9:30 na Českém rozhlase Brno.

Komentáře jsou vypnuty.