Konečně přestalo mrholit. Je sice zima, ale jde se dobře. Mraky plují rychle po obloze a ochlazuje nás vítr. Tak proč je nám ouvej a napadají nás chmurné myšlenky? Šestý den na cestě, jsme zrovna ve velmi srdečné vystrčenovské větvi Šalandů. Všechno je ideální, ale jsme unavení. Proč?

Ráno se nám nechce ze stanu. Vylézt do chladu ze spacáku, přežít těch 15 minut, kdy vám je zima a nejraději byste byli doma. Pak se rychle sbalit a vyrazit na cestu, kdy už je všechno to nepohodlí zapomenuto.

Nocovali jsme zrovna mezi mladými smrčky – místo sotva na stan. Ráno to znamená obíhat ho pořád dokola kolem stromů, dokud ho nesložíme. Ale už máme sbaleno a vyrážíme.

To je úžasný, chlapi

Abychom vzápětí potkali staršího pána se starým vlčákem. Dívá se na nás a ptá se, jestli jsme tady spali. “Jasně, tady mezi těmi smrčky ve stanu.” Povídám mu o naší cestě, o tom, proč to děláme. Je vidět, jak se mu rozjasňuje obličej a jak si posteskne, že tohle nám chybí. Že bychom to měli udělat všichni.

Pak se vrhneme do mlhy, mrholení a do zdolání posledních kilometrů k Dačicím. Cesta ubíhá rychle, ale uvnitř cítím, jak slábnu. A vidím, že i Mara není ve své kůži. Tradiční vtípky váznou, jsme unavení.

Před Dačicemi voláme Jaroslavovi, jestli s námi počítá. Ozve se plný optimismu. To nás na chvíli nabije a těšíme se na setkání s ním. Jaroslav nás překvapí svojí pohostinností. Chtěli jsme se zdržet jen na kafe, ale pak nás Jaroslav ještě zláká na výborný zvěřinový guláš a pivo… Jsme na rozpacích, ale nějak tohle právě potřebujeme – dneska dopoledne to je těžké.

Šalandové na kolejích

Odcházíme o dost později, než jsme chtěli, takže voláme Zdeňkovi, kamarádovi Vlastimila Šalandy, který nám slíbil ukázat železnici, kterou stavěl společně s Vlastíkem.

Brzy ji nacházíme v Luční ulici a Zdeněk nás dokonce sveze. Mají jednu dieselovou mašinu a druhou parní. Pak vagóny a koleje. Vše posbírané po cihelnách a dolech. Je to příběh o nadšení a odhodlání. Ještě větším, než to naše se Šalandy. Vedle svezení na železnici se tady můžete i lehce občerstvit, podívat na malé muzeum s funkčními parními motory… Všude je vidět nadšení.

My už musíme dál. Dačice pro nás znamenaly víc, než jsme si mysleli – ale pospícháme do Vystrčenovic. Chvíli podél železnice, pak po asfaltce a pak po polích a v lesích. Úroda je sklizená, a tak směřujeme co nejpřímněji na Dolní Vilímeč.

Ve vsi je totiž zemědělský podnik, který vede Miloslav Šalanda. Máme na sebe jen chvilku, tak si ověřujeme všechno, co nám už řekli jeho bratři František a Jaroslav. Pak míříme po asfaltce do Vystrčenovic.

V centru dobrosrdečné větve

Tady zkoušíme zazvonit neplánovaně v domě, odkud celá tato větev pochází. Žije tam Honza se svojí rodinou – ale nikdo není doma. Tak míříme k Václavovi. Taky vám už přecházejí myšlenky, kdo je který Šalanda? To mi povídejte!

Vedle již vytištěného stromu mám ručně rozepsané další větve, které jsme potkali – a při každém setkání hledám nejdřív větev – a pak, ve které úrovni právě jsme. A každý nový Šalanda má nějaký další střípek do mozaiky. Je to pátrání se vším všudy. A je vidět, že si můj táta dal opravdu důkladnou práci! Tak daleko do minulosti se s rodokmenem ještě nikdo, s kým jsme mluvili, nedostal.

U Vácava na nás čeká kafe a koláčky. A hlavně jeho rodina – jsou velmi vstřícní a probíráme nejen vystrčenovskou větev, ale i ty další. Ofocujeme staré fotografie, vyměňujeme kontakty.

Jít, či nejít?

Ještě dřív, než k nim jdeme, řešíme s Marou naši nepohodu. Jak to? Asi to je docela náročné – skloubit to všechno dohromady. Jsme za polovinou cesty, Mara nikdy tolik neušel. Já nikdy nenavštívil tolik lidí. Taky ta naše životospráva – samé kafe, nebo pivo, zapomínáme pít vodu, jíst zeleninu a ovoce. Ale cukry – těch máme víc než dost.

Domlouváme se, že si ulevíme noclehem v penzionu. Najdeme jediný v Nové Říši, byť kousek za městečkem. Nevadí, dojdeme tam klidně i potmě.

Z Vystrčenovic je to asi 3 kilometry do Nové Říše, pak vplujeme do hospody na dvě točená, abychom za mrholení přišli do penzionu. Vítá nás rozpálený krb, vana a velmi vstřícná paní domácí. Šalandy zná a pořád se směje. Další dávka optimismu.

Pak připravíme dobroty a odpočíváme u krbu. Vana. Postel. Myslím, že nic nebrání tomu, aby ráno na cestu vyšli zase ti dva – Šalandové.