Top
  >  Deníky z cest   >  Slovácko sa nenudí   >  Den třetí: Nekonečné roviny

Tohle se mi opravdu děje! Opravdu běžím pouze v trenýrkách noční vesnicí, bez mobilu, hledat někoho, kdo nevím kde bydlí?! Děje. Mozek jede naplno. Co teď?!

Ráno mi není nejlépe. Těžko se mi vstává, v noci jsem se pořád budil. Tělo si říká o svoje. A já ho pořád nutím vstát a jít. Začíná třetí den – ten bývá nejtěžší.

Ovíněná setkání

Vychutnávám si ráno ve vinicích. Zůstávám na kopci na asfaltu. Chci mít výhledy. Kolem projíždí chlapík na babetě se sekačkou trávy. Zastavuje. “To jste vy ten z toho rozhlasu?!” “Už to tak bude!” “Tak vám přeju šťastnou cestu!”

Do Velkých Bílovic sbíhám klem sklípků. Všude samá auta turitů. Všichni vyspávají nad sklípky. V Bílovicích mám ještě chvilku, a tak snídám. Sýr a vodu.

Na městském úřadě už čeká paní starostka s panem Balounem. Společně mi vyprávějí o krojích, o víně, o tradicích. Tedy to veselé, co se událo. Kolem deváté si nachystám zařízení Českého rozhlasu a pdaří se mi zvládnout vstup. I časově.

Pak si dám ještě koláč, dopíjím kávu a vyrážím do Moravského Žižkova.

Na zahradě si sedáme s panem Osičkou, který má syna v Itálii a dceru v Americe. Ale držíme se Žižkova, i když klem běhají vnoučata a slyšíme italštinu.

Do Lanžhota cesta dlouhá

Od rána mi všichni říkají, že do Lanžhota to bude dlouhé. A je. Snažím se hledat zkratky, ale je to dvacet kilometrů. I tak.

Cestou objevuji automat na zeleninu, kupuji si rajčata a obědvám. Dokonce se seznámím i s lidmi z firmy. A drze si zazvoním na recepci, abych mohl vyhodit odpadky do firemního koše. Projde mi to.

A pak se motám mezi vrty do Lanžhota. Místy běžím, ale pak cítím, že jsme si sedřel záda. Nebyl to nejlepší nápad.

Do Lanžhota přicházím s půlhodinovým spožděním. Vítá mě pan starosta Ladislav Straka se dvěma slečnami a tvarohovými buchtami. Moc milé.

Pak jdeme do muzea, kde nejdřív do sebe hodím litr a půl vody. A kafe. Do toho přichází František Uher, lidový vypravěč a bavič. To je najednou veselo a spousta historek!

Pak ještě s panem starostou zalijeme lípu u školy, c jsme společně loni vysadili. Nesle jsem sem vodu až ze Cvrčovic od splavu – z řeky Jihlavy. Já vím, asi trochu bláznovství. No, co už.

V Hruškách je nadmíru veselo

Mezi vrty vyrazím do Hrušek, kam přijdu už s hodinovým zpožděním. Může za to i to, že jsem se náhodně připletl do nějakého dámského focení a stal se součástí jejich fotogrfií. Nebo nečekané zastavení u jednoho sklípku.

Mužáci s Františkem Tichým na mě čekají ve sklípku a je veselo. Naštěstí můžu nad sklípkem pana Beneše přespat.

Jakmile se rozloučíme, pouštím se do praní – to je teď nejdůležitější. Vyperu jednu věc a pověsím na zápraží. Když už mám na sobě jen spodní prádlo, najednou se dveře zavřou a nejdou otevřít. Panika! Nemám mobil, nemám nic. Zkouším okno, nejde to.

Rychle přemýšlím. A bosky vybíhám na ulici, kde hledám někoho, kdo ještě nespí. A trefím zrovna na dům, kde bydlí rodina pana Beneše. Pak běžím zpátky ke sklípku a za chvíli přijíždí záchrana na kole.

No netvořím si ty veselé historky na cestě především já sám?!