Den třetí: Od svítání do soumraku

Zase pole?! A měkčí, než minule. Hmm. To si pošmáknu. Naštěstí hlína se nelepí na boty donekonečna, po nějakém čase z bot odpadne sama. Jen srovnat tu psychiku a jít. Ještěže je zima a pršelo včera.


Úprk na jídlo

Ráno jsem nemohl dospat. Už v noci mě několikrát vbudila nějaká zvířata – asi jeleni? Kdoví – jednou tak blízko stanu, že jsem to musel okřiknout – tady se bude spát, žádný vytrubování! A bylo ticho. Před šestou i tak vstávám, balím věci – už jich dost proschlo po včerejšku. Boty ale ne. Dávám suché ponožky – alespoň.

Proplétám se po hranici mezi Moravskou Sázavou a Hřebečským hřbetem. Docela svěží ráno. Čeká mě dost terén – samé ostružiní, spousta větví, nějaké to mladé jehličí. Konečně v polích – i když do oranice se mi moc nechce. Naštěstí jde hranice na rozhraní, a tak se k hřbetu dostávám docela bez bláta.

Stoupání na hřbet. To je hračka, musí být. Aj, není. Hranice si nebere servítky – není to turistická trasa – takže přímo nahoru – šup! Říkám si, že od dalšího stoupání budu používat hůlku. Stejně ji jen tahám a při stoupání kamera zabírá spíš zem, než okolí.

Vyškrábu se – doslova – nahoru. Sjíždím u toho po té mokré zemi, ale nakonec to nějak jde. Nahoře si slibuju přestávku. Slibuju a slibuju… Do toho zima, kape ze stromů. Ale kam dát batoh a nenamočit ho zase? Jdu – tak moc se těším na teplé jídlo. A v Hřebči je hospoda otevřená už od devíti!


Konečně kus teplého

Cestou po hřbetu telefonuji. Proč taky ne. Neomezený tarif, jsem v Česku. Docela dobrá zábava. Ani nejsem tak moc sám. Kdykoli si chci o něčem poklábosit, najdu nějakou oběť na telefonu.

Při jednom telefonátu špatně odbočuju. Nevnímám. Dotelefonuju a chci se podívat, jak to mám ještě daleko. Cože?! Tady?! To zas nefunguje pořádně navigace. Funguje. Poprvé si ulevím nadávkou. A rychle se stáčím zpátky k hranici. Díky navigaci se naštěstí nemusím vracet zpátky, ale střihnu to napříč lesem. Proč ne. Lesem napříč chodím na této cestě pořád.

V hospodě v Hřebči si poroučím vepřové koleno. Hlavně hodně toho tučnýho! Pivo. Ještě jedna porce kolene. Pivo. Pak přemluvím číšníka ke dvěma dvojitým turkům. Kouká na mě. U druhého se chci s ním dát do řeči. Moc nechce. Hodně práce.

Tak alespoň zpovídám přísedící. Koukají na mě, jak na zjevení. Až vytáhnu pohlednici jako dárek a podepíšu, uvěří. Září jim oči. To je dobrý znamení, že to, co dělám, není úplná blbost. I když mi to při kličkování v poli někdy tak připadá.


V poli a v poli a v poli

Kamenná Horka. Poslední asfalt. Pak nahoru kolem houpaček pro děti. Zhoupnu se a paní na mě kouká divně z okna. Zamávám jí. Nezamává. Zmizí. Tak toho raději nechám a jdu dál.

Odbočuju do lesa a hned u vstupu do něj na mě čeká krásný obnovený hranečník. Pak ještě jeden, pak už jen les. Další les – a v cestě kamion plný dříví. Propletu se kolem, abych za ním objevil největší kaluž, co jsem zatím potkal. Taky nějak obejdu.

A už mířím přímo do pole. Čistá, pooraná hlína – naštěstí už zjeměná. Lepí se to, mířím rychle po hranici k potoku. A tam je líp. Za chvíli je totiž u potoka tráva, po které se jde, jak po koberci.

Už budou tři! Sedám, mám vstup do rádia. Deska mám málo prostoru. Milan říká, že je ta stávka! Jaká “ta” stávka, Milane? No, jihomoravští řidiči autobusů. Aha, to já netuším. Tady. “Já vím, však si z toho přes den dělám i legraci, že ty jsi v pohodě,” dodá.

Balím se a pospíchám. Už jsem chtěl být za Opatovcem a jsem pořád tady. V polích. V lese nad potokem potkávám spoustu hranečníků kolem cesty. Mezi liščími norami. Pak na silnici. Kamiony na mě troubí. No jo, ale po poli je to ještě horší!


Úprk do Radiměřic

Mám na odpoledne domluvenou schůzku v Radiměřicích. Jenže první den jsem ztratil hodně sil na Králičáku a teď se to snažím nějak dohnat. Potřebuju dneska do sucha – hlavně ty boty a ponožky. Už cítím chodidla, jak se zbytečně odírají. Mokré ponožky nefungují, jak by měly.

Kolem Opatovce zase pole – měkké. Hodně. Chlapík ze zahrádky na mě divně kouká. “Jdu po historické hranici Moravy a Čech!” “Joo, tak to je dobrý,” reaguje a vrací se ke své práci. Bohužel doháním čas, tak se přehoupnu přes silnici. V lese je tam schované odpočívadlo.

Hlavně hodně vody. Na jídlo nemám moc chuť. Starosta z Radiměřic není nadšený, když říkám, že přijdu v sedm. Prosím o shovívavost – jdu pěšky a neurychlím to. Přesto přidám. Proběhnu Kuklí, trochu pofotím, vyběhnu nahoru k Ostrému Kameni. “To bude super, tam je hezká vyhlídka, odpočinu si,” uvažuji.

Nahoře mlha jak hrom, zima. Jdu dál. “Ale v Ostrém Kameni si už zkusím odpočinou, jo?” Povídám si sám se sebou. Projdu Ostrým Kamenem s hranečníkem u silnice a mířím mezi zahrádkami za něj. Vidím další měkké pole. Shazuju batoh a odpočívám. Hlavně vodu.

Pak do pole. Ale už nemůžu. Už je to dneska moc. Ale musím do sucha! Tak jo. Jdu, krok za krokem. Za silnicí se ještě hranice točí v poli. Poctivě to procházím. To už mi přeskočilo?! Vždyť už nemůžu. Pak zamířím k vojenskému prostoru. A nestačím se divit.

Přímo na hranici násep přes železnici a u něj tři hranečníky. Nebo určitě jeden a ty dva možná označují jen ten násep. Nemám moc čas to studovat. Proběhnu kolem plotu, pak po asfaltce. Teda proběhnu… V lese už za chůze usínám. Ještě kousek. Pak se začne les svažovat. Jo! To už je u Radiměře.


Pozdní starostovo odpoledne

Na silnici volám nadšeně starostovi. Je sedm. “No jo, ale obecní úřad je od vás tak 4,5 kilometru,” říká. Hmm. Tak jdu – asfalt na závěr dne. Tak co už.

Ještě mě překvapí vlčák uprostřed cesty. A tohle je co?! Vzpomínám na Rumunsko, beru klacek do ruky a jdu. Nemám jedinou špetku strachu. Vlčák to chápe, poodběhne, otočí se, zastaví. Pak zase. Několikrát. Klacek a odvahu nepouštím. Zmizí.

Po osmé konečně u Obecního úřadu. Starosta za mnou přijíždí autem. Jak jinak v obci, která má na délku 9 kiometrů. Povídáme si. Já už zívám. Směje se. Omlouvám se. Pak mi ukáže, kde budu spát, dá vše potřebné na čaj a rozloučí se.

Tak jo. Nejdřív věci na sušení. Pak do nabíječky. Zalívám čaj. Umývám kalhoty – z nejhoršího. Pak konečně sebe. Hledám klíšťata. Zrcadlo tady nikde není. To znamená, že žádné nemám! Super.

Jdu spát. Po hodině a půl se probouzím. Nějak moc energie. Tak jo, tak napíšu ještě článek.

Komentáře jsou vypnuty.