Den třináctý: Docházení

“Ještě se zastavíme v Tvrdonicích u jednoho z mužáků. Alespoň na chvíli,” říká František. Tak nějak tuším, že poprvé za cestu využiji reflexní pásky na batohu. Že tady už zatmíme.

Ráno vstávám v obvyklých šest. Bude to dneska dlouhý den. Poprvé už ne sám, ale s někým. Poprvé nevím, co budu přes den dělat. Tentokrát všechno domluvil František Tichý, bývalý starosta Hrušek a jeden z mužáků, kteří mě budou zítra vítat v Lanžhotě. Sraz je v devět ráno ve Starém kvartýru v Lužicích.

Dlouhé dopoledne

Ráno, když předávám klíče paní pokojské, má pro mě opravdu nachystanou mašli – hezkou hnědou. Proč vlastně všechny ty mašle? Všichni mi chtěli dávat něco na rozloučenou, ale to bych do Lanžhota přicházel s krosnou a doprovodným vozítkem. Tak jsem si začal brát mašle – to skoro nic neváží.

Pak po starých zkratkách směrem do Lužic. Jak dlouho jsem tady už nebyl? 20 let? Možná. Ráno mě objímá svým tichem a probouzením – je brzy. A tak si v Lužicích hledám lavičku, kde se připravuji na vstup do rádia.

Před osmou zvoním u Bydžovských – neplánovaná návštěva, ale moc milá. Snídaně – vlastně asi už poslední takováto. Zítra bude kdovíjak v lesích u soutoku za Lanžhotem.

A pak už spěchám do Starého kvartýru, kde mě už čekají. Přivítání je úžasné – starostové, lidé kolem muzea, pamětníci. Je nás hodně a je to moc vřelé přijetí – chleby se sádlem, víno… Slivovici vytahuji já. V tom množství chvíli trvá, než se mi podaří uřídit téma. Na to jsou ta hromadná setkání těžší.

Ještě prohlídka muzea – expozice po jednotlivých místnostech – každá v jiném tématu a docela často je střídají. To bude asi náročné na depozit. Taky je – už pro něj hledají další budovu v Lužici.

Poslední vstup do rádia

Přijíždí Jirka Kokmotos s přenosným zařízením, abychom udělali poslední vstupy do rádia. Jsou o včerejšku a lidech na cestě – těm patří největší poděkování. Za všechna ta setkání, trpělivost, srdečnost a pohostinnost. A za všechny ty, kdo se objevili jen tak – náhodou – protože chtěli.

Pak už jen loučení. Odjíždí i Jirka a objeví se až zítra. Mě ještě pan starosta provede Lužicemi a pak už odcházím s Františkem do Mikulčic. Máme už velké zpoždění. Ale s tím se dneska počítá. Den je jiný, než ostatní.

V Mikulčicích nás čeká archeolog Petr Dresler. Vypráví dost netradičně o archeologické práci, o Mikulčicích, o Pohansku. Pak se ještě jdeme podívat k řece na místo, kde stával most z Moravské Nové Vsi do Kopčan a už míříme do prvního sklípku k panu Jirkovi Frýdkovi. A pak ještě o kousek dál k panu Janovi Maděřičovi, abychom si povídali o řece, její regulaci, o ztracených mostech a jezu… O suchu…

Jak jsou ta témata pokaždé jiná a doplňují mozaiku celé cesty. Jak jdu pěšky a pomalu – tak se mi prolínají souvislosti – možná i proto, že cítím tu krajinu a lidi kolem sebe.

Poslední zastavení

Pak už spěcháme do Tvrdonic, kde nás čeká poslední setkání a kde konečně uslyším zpívat mužáky i se sousedem, co býval mistrem republiky v judu. A už zase – ve společnosti, kterou by člověk nečekal – v čase, který bych nečekal.

Venku je už tma, když odcházíme. Cestou mě poznává paní z Kostic, tak chvilku povídáme a pak už jdeme směr ubytovna poblíž Lanžhota. Proč už Lanžhota?! Inu, soutok a konec hranice je ještě dalších 14 kilometrů za Lanžhotem – takže na zítřek mám docela náročný program – zkusím těch 28 kilometrů zvládnout ještě před polednem.

Běžím se vyspat. Tak dobrou!

A zítra? Zítra ve 14:00 na živo v Lanžhotě u školy T. G. Masaryka – jak jinak. Měl by u toho být i Český rozhlas Brno, Slovenský rozhlas – Regina západ a Česká televize. Už teď vím, že mě čeká velká pocta – budu sázet jednu ze 100 lip, které se sází k výročí 100 let od vzniku Československa.

Komentáře jsou vypnuty.