Den druhý: Jak mi začali přát lidi

Už cítím, že poslední dvě noci, kdy jsem toho moc nenaspal, mají následky. Při vzpomínkách v kuchyni, kde voní grilované kuře, se mi klíží oči. Spal bych. Chce to změnu – prostě se pořádně vyspat.

Když je hezky, říká se, že vám přeje počasí. Když se okolnosti kolem vás díky lidem mění výrazně k lepšímu, tak by se mělo říkat, že vám přejí lidi. No ne?! A to se dneska stalo.

Ne, nechce se mi

Ráno vstávám v pět, abych dopsal včerejší článek. Nechce se mi, ale píšu. Pak snídaně a v sedm už vyrážím. Do mlhy. Když mi volají z chaty Sulov, jak to vidím, tak zcela popravdě říkám, že bledě. Paní znejistí, tak upřesním – že toho moc nevidím, ale že dorazím kolem poledne. Prý mě tam už budou čekat dva pánové. Hmm.

V lese je dost vlhko – mlha se sráží a kape ve velkých kapkách dolů. Zkouším, co vydrží klobouk a kdy úplně promoknu já. Alespoň, že je dost chladno – to mě drží na nohách, jinak bych si spíš někde lehnul a spal.

Hranečníky mě vedou – tedy spíš mě vede pěšinka kolem hranečníků. Najednou zrada – pěšinka končí na skále – a dál?! Skočit?! Aa, jde to obejít, ale je to sešup.

První živý vstup

První živý vstup na každé akci je ten nejtěžší. Mám nového parťáka, Zdeňka Junáka – takže ještě nevím, jak do toho chce vstupovat, co se bude ptát. Ale hlavně – potřebuji se někde nachystat a nikde ani jeden přístřešek. Chvilku váhám u kapličky na Muřinkovém vrchu – ale je to tu rozkopané a maličká stříška u vstupu ke kapličce nestačí. Jdu dál. Hledám marně.

Už od devíti hlídám signál. Musím si vždycky pamatovat, kde byl silný a kam se případně budu muset rychle vrátit. Ve čtvrt na deset si sedám do mechu, kape na mě voda, kape do poznámek – ajaj, to není dobré, to se promočí…

Pak vstup – pár chybek – špatné příjmení, špatný odhad času. Neladím se Zdeńkem. Ale to bude dobré, už vím, jak funguje, zítra to dáme.

Rychlé mokro

Mokro má jednu výhodu – docela vás prožene. Není si moc kam sednout, a tak si vyhlédnete nějaké místo se stříškou, kam se pak těšíte. Mám to stejně. Jen jsem si vyhlédl až Bílý kříž, kde je chata Sulov. Těším se do tepla, jak se vysuším.

A ono ejhle! Chata je rozestavěná a zavřená. Jen naproti je stánek s plachtou, kde se prodává občerstvení. Ale vždyť mě tady mají čekat. Nakouknu dovnitř a už se na mě usmívají. Dva starší pánové. Přisedám.

A nestačím se divit. Majitelé chaty Sulov mi domluvili schůzku s historiky a spisovateli! Fííha! Petr Andrle se zabývá opravou mýtů na skutečnou historii – a věnuje se Beskydsku. Oldřich Boháč se zase věnuje přímo okolí Bílého kříže. Nádhera! Jsem ve svém živlu! Škoda, že pod plachtou není tak teplo, ale získal jsem to podstatné, loučím se a běžím o kus dál. Tedy spíš níž.

Setkání, které nemělo být

Otepluje se, mlha se roztrhne a mám první výhledy. Tak si to užívám – nádhera je všude kolem. Na chvilku si v jedné chatě zřídím kancelář a opravuji a vyřizuji – organizaci cesty, práci… Prostě věci, které se potřebují taky pohnout z místa.

Blížím se ke Konečné, kde se mám setkat s jedním pamětníkem. Po telefonu mi říkal, že ani moc nechce nic řešit. Tak raději volám až těsně před příchodem. Moc se mu do rozhovoru nechce, ale přesvědčím ho, pouští mě dál.

Po první otázce však sám začne mluvit o tom, co nechtěl, a tají ledy. Dozvídám se neskutečné historky z česko-slovenského pohraničí. Nevíte, jestli se máte smát, nebo brečet. Je to neuvěřitelné. Hltám každé slovo – tohle není žádný divadlo, tohle tady je život. Přidává se i jeho žena a nakonec mě ani nechtějí pustit.

Dozvídám se taky, proč si nechtěli povídat. Mají za sebou špatnou zkušenost s bulvárem. Takže to je jasný, proto. A já jsem dneska už podruhé ve svém živlu. Líbí se mi ta otevřenost.

Zasloužený – stan!

Měl bych ještě sejít dolů do Bílé, ale nechce se mi. Oblohou se prodraly paprsky slunce, je to tady srdeční záležitost. Chci zůstat na hřebeni a pořádně se vyspat. Naštěstí mě v Bílé neměl čekat nikdo, takže je rozhodnutí jasné.

Vyhlížím si něco v závětří, toužím po ohni. Jenže fouká – moc. Tak se schovám do stanu, do tepla a na zítřejší hodně náročný den se půjdu vyspat. Volali mi totiž z České televize ve Zlíně, že budeme natáčet – a do toho mě čeká rekordní počet setkání. Tak snad to vyjde! Těším se. Dobrou.

Více o setkáních povím v živém vstupu na Českém rozhlase Brno v 9:30

Komentáře jsou vypnuty.